Srbská vesnice Česko Selo
Už několik let se snažíme utužovat český živel v nejmenší české vesnici srbského Banátu – v Češku Selu. Paní Sloupová, která provádí v místním muzeu, vždycky říká: „My jsme hlavně rádi, že se něco děje, že nám někdo chodí pod oknama!“
Za šest let se tu Brontosauři zasloužili o obnovu tradičních starých studní a vyčištění hřbitova. Renovovali etnomuzeum ve vedlejší vsi Kruščici a vyvěsili desítky ptačích budek po okolí. Nejnovějším počinem je budování turistické trasy do rumunského Banátu.
Český národní poklad v Srbsku
To vše dobrovolníci zvládají i přes mnohé nástrahy vycházející z místních zvyků. Když selže usilovná snaha místních dostat je místo do práce raději k sobě na dvůr a něčím pohostit, přichází alespoň předlouhé besedování. Další oslabení Brontosaurům hrozívá ze strany tří až pětičlenného fotbalového týmu FC Ablián pod vedením Vaška Sloupa. Ti Brontosaury pokaždé přesvědčí, že největší mistři českého fotbalu zůstávají skrytí na Balkáně. Brontíci se ale nevzdávají a gólovou převahu soupeře rok od roku snižují.
Krom besedování, fotbalu a besedování u fotbalu si místní oblíbili i každoroční budkování. O jeho pozitivním přínosu však dobrovolníci těžko přesvědčují největšího zemědělce a producenta pálenek Jožiho Bužka. Ten se každoročně svěřuje se starostmi ohledně neblahého vlivu houkání „kulíčků“ nejmenších na jeho spánek. Joži letos dokonce zahájil nábor z brontosauřích řad do jeho nočního loveckého klubu s cílem tuto roztomilou sovičku zlikvidovat. Co víme, Brontosaurus odolal. A houkání „Ťůůůů! Ťůůůů!“ stále provází pomalé balkánské večery.
Vzájemně se učíme žít lépe
Mezi Češkoselany se dnes už najdou i nadšenci, které baví nejen fotbal a pozorování ptactva, ale kteří začali třídit odpad, starat se o hřbitov a nově opravené studně při vjezdu do vesnice. Dobrovolníci zase poznávají, že zdánlivý klid a balkánská pohodička je spíše obrannou strategií místních před nelehkým životem, který závisí na zemědělské úrodě a poptávce na trhu.
Brontosauří tábory odstartovaly kontinuální sdílení s krajany, které, i přes zmenšující se českou komunitu ve vesnici, stále žije. A to především díky upřímnému oboustrannému zájmu vědět, jak se daří. A nejlepší je, když se daří „pa, dóbře“!
Už několik let se snažíme utužovat český živel v nejmenší české vesnici srbského Banátu – v Češku Selu. Paní Sloupová, která provádí v místním muzeu, vždycky říká: „My jsme hlavně rádi, že se něco děje, že nám někdo chodí pod oknama!“
Za šest let se tu Brontosauři zasloužili o obnovu tradičních starých studní a vyčištění hřbitova. Renovovali etnomuzeum ve vedlejší vsi Kruščici a vyvěsili desítky ptačích budek po okolí. Nejnovějším počinem je budování turistické trasy do rumunského Banátu.
Český národní poklad v Srbsku
To vše dobrovolníci zvládají i přes mnohé nástrahy vycházející z místních zvyků. Když selže usilovná snaha místních dostat je místo do práce raději k sobě na dvůr a něčím pohostit, přichází alespoň předlouhé besedování. Další oslabení Brontosaurům hrozívá ze strany tří až pětičlenného fotbalového týmu FC Ablián pod vedením Vaška Sloupa. Ti Brontosaury pokaždé přesvědčí, že největší mistři českého fotbalu zůstávají skrytí na Balkáně. Brontíci se ale nevzdávají a gólovou převahu soupeře rok od roku snižují.
Krom besedování, fotbalu a besedování u fotbalu si místní oblíbili i každoroční budkování. O jeho pozitivním přínosu však dobrovolníci těžko přesvědčují největšího zemědělce a producenta pálenek Jožiho Bužka. Ten se každoročně svěřuje se starostmi ohledně neblahého vlivu houkání „kulíčků“ nejmenších na jeho spánek. Joži letos dokonce zahájil nábor z brontosauřích řad do jeho nočního loveckého klubu s cílem tuto roztomilou sovičku zlikvidovat. Co víme, Brontosaurus odolal. A houkání „Ťůůůů! Ťůůůů!“ stále provází pomalé balkánské večery.
Vzájemně se učíme žít lépe
Mezi Češkoselany se dnes už najdou i nadšenci, které baví nejen fotbal a pozorování ptactva, ale kteří začali třídit odpad, starat se o hřbitov a nově opravené studně při vjezdu do vesnice. Dobrovolníci zase poznávají, že zdánlivý klid a balkánská pohodička je spíše obrannou strategií místních před nelehkým životem, který závisí na zemědělské úrodě a poptávce na trhu.
Brontosauří tábory odstartovaly kontinuální sdílení s krajany, které, i přes zmenšující se českou komunitu ve vesnici, stále žije. A to především díky upřímnému oboustrannému zájmu vědět, jak se daří. A nejlepší je, když se daří „pa, dóbře“!
