Zahrada ekocentra
Představte si, že stojíte uprostřed lužního lesa. Vedle vás se dere na světlo mladý dub a šumění vrb a olší dává tušit malý mokřad zarostlý rákosím. Na vodní hladině si svých zájmů hledí kachní rodinka, od které prchají vodoměrky na všechny strany. Jediné, co ruší pocit, že jste se ocitli uprostřed moravské Amazonie, jsou malé cedulky se jmény zde rostoucích stromů.
Uprostřed zeleného ráje
Nejste totiž v lužním lese, který obklopují mrtvá ramena dolního toku řeky Moravy.
Stojíte v jeho zdařilé nápodobě v zahradě Ekocentra Dúbrava Hodonín. Jen o pár kroků dál se tyčí malý model vápencové skály, jakou lze potkat na pálavských kopcích a kousek písčité stepi, jíž podobnou byste našli na Bzenecku. Jsou tu hmyzí hotely, domky pro ježky, bylinková zahrádka, chlívek pro kozu, včelí koutek, bosonohý chodníček a spousta dalších míst k obdivování.
Kdybyste ale na témže místě stáli před dvanácti lety, viděli byste jen středně zanedbanou zahradu bývalé mateřské školy se zarostlým torzem pískoviště. Pár zbytků socialistických průlezek, všudypřítomné přerostlé šeříky a divoké túje. O tom, že v přízemním architektonickém zločinu uprostřed si mají hrát děti, seznamovat se s přírodou a učit se o její ochraně, nevěděli ani místní z přilehlých činžáků.
Deset let s lopatou
Na začátku proměny stál tehdejší vedoucí Ekocentra a jihomoravský patriot Dalimil Toman neboli Cody. Pro nápad vzdělávací zahrady s modely místních biotopů postupně nadchl čerstvé absolventy brontosauřích organizátorských kurzů, kteří ve spolupráci s dětskými oddíly z Mikulčic začali zahradu zvelebovat. Brzy z nich vzešel Základní článek Hnutí Brontosaurus Uroboros a Regionální centrum Podluží. Všichni společně pak budovali zahradu a do péče o ni zapojovali další mladé organizátory.
O deset let později, po víc než třiceti víkendech s lopatou, motykou nebo krumpáčem v ruce, je dílo hotovo. Zahrada Ekocentra je nádherným místem pro odpočinek uprostřed zeleně, ale především skvělý prostor pro přirozené poznávání přírody i další vzdělávání dětí a dospělých. „Občas tam brávám svoje děti a říkávám jim s náležitou hrdostí, že tyhle nádherné stromy jsem pomáhala sázet,“ říká dobrovolnice Tereza.
Představte si, že stojíte uprostřed lužního lesa. Vedle vás se dere na světlo mladý dub a šumění vrb a olší dává tušit malý mokřad zarostlý rákosím. Na vodní hladině si svých zájmů hledí kachní rodinka, od které prchají vodoměrky na všechny strany. Jediné, co ruší pocit, že jste se ocitli uprostřed moravské Amazonie, jsou malé cedulky se jmény zde rostoucích stromů.
Uprostřed zeleného ráje
Nejste totiž v lužním lese, který obklopují mrtvá ramena dolního toku řeky Moravy.
Stojíte v jeho zdařilé nápodobě v zahradě Ekocentra Dúbrava Hodonín. Jen o pár kroků dál se tyčí malý model vápencové skály, jakou lze potkat na pálavských kopcích a kousek písčité stepi, jíž podobnou byste našli na Bzenecku. Jsou tu hmyzí hotely, domky pro ježky, bylinková zahrádka, chlívek pro kozu, včelí koutek, bosonohý chodníček a spousta dalších míst k obdivování.
Kdybyste ale na témže místě stáli před dvanácti lety, viděli byste jen středně zanedbanou zahradu bývalé mateřské školy se zarostlým torzem pískoviště. Pár zbytků socialistických průlezek, všudypřítomné přerostlé šeříky a divoké túje. O tom, že v přízemním architektonickém zločinu uprostřed si mají hrát děti, seznamovat se s přírodou a učit se o její ochraně, nevěděli ani místní z přilehlých činžáků.
Deset let s lopatou
Na začátku proměny stál tehdejší vedoucí Ekocentra a jihomoravský patriot Dalimil Toman neboli Cody. Pro nápad vzdělávací zahrady s modely místních biotopů postupně nadchl čerstvé absolventy brontosauřích organizátorských kurzů, kteří ve spolupráci s dětskými oddíly z Mikulčic začali zahradu zvelebovat. Brzy z nich vzešel Základní článek Hnutí Brontosaurus Uroboros a Regionální centrum Podluží. Všichni společně pak budovali zahradu a do péče o ni zapojovali další mladé organizátory.
O deset let později, po víc než třiceti víkendech s lopatou, motykou nebo krumpáčem v ruce, je dílo hotovo. Zahrada Ekocentra je nádherným místem pro odpočinek uprostřed zeleně, ale především skvělý prostor pro přirozené poznávání přírody i další vzdělávání dětí a dospělých. „Občas tam brávám svoje děti a říkávám jim s náležitou hrdostí, že tyhle nádherné stromy jsem pomáhala sázet,“ říká dobrovolnice Tereza.
