Jan "Diego" Löffelmann
Uprostřed tábora nás čekal náročný přesun celého tábora – putování za prací – opravovat kapličku poblíž obce Buková. Bylo tedy nutné přestěhovat všechny věci (včetně věcí účastníků) a někde je uskladnit. Byli jsme domluveni se starostou z Bernartic, že je uskladníme v kapličce v Bukové. Zbylo na mně (Diegovi) a Martinovi je hlídat.
Uprostřed tábora nás čekal náročný přesun celého tábora – putování za prací – opravovat kapličku poblíž obce Buková. Bylo tedy nutné přestěhovat všechny věci (včetně věcí účastníků) a někde je uskladnit. Byli jsme domluveni se starostou z Bernartic, že je uskladníme v kapličce v Bukové. Zbylo na mně (Diegovi) a Martinovi je hlídat.
Odpoledne jsem u kapličky zůstal sám – Martin měl dorazit v noci. Když jsem se večer připravoval ke spánku v kapličce dávajíce pod sebe plachtu, vykoukla na mě – dírou ve dveřích – fialově obarvená hlava místní starší paní a pravila: ,,Tu plachtu vyhazujete? Potřebovala bych ji na přikrytí uhlí.“ Tím začalo mé vysvětlování co tu dělám, proč tu jsem, čí jsou všechny ty věci apod. Z počátku mě paní vyslechla, poté však začala přednáška s praktickými ukázkami v místním rozbořeném zámečku kousek od kapličky. Dozvěděl jsem se, jak si místní pomaličku rozpůjčovali celý zámeček včetně stropních trámů a historku o tom, jak opravil národní výbor jinou kapličku a den před slavnostním otevřením z ní zbylo jen holé zdivo. Inu, asi místní zvyklosti.
V noci pak přijel Martin. Ráno se však opět chystal vyrazit pryč. Když jsme se probudili, slyšeli jsme promluvy několika místních pánů. Stáli na silnici u kapličky, ale za lípou – kam už jsme nedohlédli dírou ve dveřích. Možná se chystali vypůjčit si některou z dalších věcí z kapličky (podobně jak si včera fialová paní přišla pro plachtu). Nicméně rozhovory nebylo slyšet, a tak Martin vyšel z kapličky a zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem uvnitř dívající se za ním, jak odchází. Hlasitě pozdravil místní obyvatele. Na jeho pozdrav však jeden z místních zareagoval nevrle a přes půl vesnice: ,,Copak to děláme v obecním majetku?!“ Martin odešel z mého zorného pole vysvětlující naši situaci, proč jsme tu. Pak už jsem zaslechl jen:,,Vypadni – nevypadnu.“ Hlasy se zvyšovaly. A opět:,, Vypadni – nevypadnu.“ Po včerejším večerním slyšení o místních poměrech jsem raději rychle zapnul telefon a začal se oblékat. V hlavě se mi honily myšlenky o tom, jak místním vysvětlit naši situaci s pobýváním v kapličce aniž by došlo k nějakým vážnějším konfliktům. Chtěl jsem bojovat za naši dobrou věc. Přece jen tak neodejdeme – máme tu tolik věcí. A opět bylo slyšet:,,Já ti říkám vypadni! – nevypadnu!“ Už jsem byl oblečen a měl přichystaný telefon a byl připraven na boj s místními. Už jsem chtěl vyjít ven. A naposled zaznělo:,,Tak já teda padám!“ Slyšel jsem jak někdo nasedl na kolo a odjel. Po chvíli se Martin vrátil do kapličky a já si oddechl, že nepřišel k úrazu. Ihned mě ubezpečil, že ty výhrůžky o vypadnutí nebyli směřovány na něj, ale na pána, který odjel na kole.
S úlevou jsem tedy ještě vykoukl škvírou ven, kde už nikdo nestál. Martin pak odjel a já, ačkoliv jsem zůstal sám napospas místním, jsem věci uhlídal a zbytek tábora tak mohl proběhnout již zcela v klidu.
V noci pak přijel Martin. Ráno se však opět chystal vyrazit pryč. Když jsme se probudili, slyšeli jsme promluvy několika místních pánů. Stáli na silnici u kapličky, ale za lípou – kam už jsme nedohlédli dírou ve dveřích. Možná se chystali vypůjčit si některou z dalších věcí z kapličky (podobně jak si včera fialová paní přišla pro plachtu). Nicméně rozhovory nebylo slyšet, a tak Martin vyšel z kapličky a zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem uvnitř dívající se za ním, jak odchází. Hlasitě pozdravil místní obyvatele. Na jeho pozdrav však jeden z místních zareagoval nevrle a přes půl vesnice: ,,Copak to děláme v obecním majetku?!“ Martin odešel z mého zorného pole vysvětlující naši situaci, proč jsme tu. Pak už jsem zaslechl jen:,,Vypadni – nevypadnu.“ Hlasy se zvyšovaly. A opět:,, Vypadni – nevypadnu.“ Po včerejším večerním slyšení o místních poměrech jsem raději rychle zapnul telefon a začal se oblékat. V hlavě se mi honily myšlenky o tom, jak místním vysvětlit naši situaci s pobýváním v kapličce aniž by došlo k nějakým vážnějším konfliktům. Chtěl jsem bojovat za naši dobrou věc. Přece jen tak neodejdeme – máme tu tolik věcí. A opět bylo slyšet:,,Já ti říkám vypadni! – nevypadnu!“ Už jsem byl oblečen a měl přichystaný telefon a byl připraven na boj s místními. Už jsem chtěl vyjít ven. A naposled zaznělo:,,Tak já teda padám!“ Slyšel jsem jak někdo nasedl na kolo a odjel. Po chvíli se Martin vrátil do kapličky a já si oddechl, že nepřišel k úrazu. Ihned mě ubezpečil, že ty výhrůžky o vypadnutí nebyli směřovány na něj, ale na pána, který odjel na kole.
S úlevou jsem tedy ještě vykoukl škvírou ven, kde už nikdo nestál. Martin pak odjel a já, ačkoliv jsem zůstal sám napospas místním, jsem věci uhlídal a zbytek tábora tak mohl proběhnout již zcela v klidu.
