|
Pavel "Sek" Brzobohatý Když jsem poprvé vyjel s Brontosaury v osmdesátých letech minulého století na Broňťárnu, vlastně jsem nevěděl, co mě čeká. Jistě, do přírody jsme jezdili už před tím s kamarády z pionýra a uklízet do přírody jsme zase chodili hlavně s ČSOP, ale tohle bylo něco úplně jiného. |
Nešlo jen o práci v přírodě, ale hlavně o to, zkusit si sáhnout až na kraj svých sil, zjistit co je ve mně, fyzicky i psychicky, poznávat lidi, jací opravdu jsou a naučit se tolerovat i třeba nepříjemný názor ostatních. Ty nové zajímavé hry a zážitky, často až na hranici všeho myslitelného, ve mně zanechaly stopu na celý život.
A když po sametové revoluci bylo konečně možné zakládat nová dětská sdružení, byla volba jasná. Náš oddíl bude BRĎO oddíl. Začátky sice nebyly nijak snadné, skládali jsme se finančně na vše potřebné a klubovnu jsme měli ve vlastním domě, ale časem jsme přebrali po pionýrech táborovou základnu a dnes ji stavíme na vlastní louce. S úsměvem pak vzpomínám na dobu, kdy jsem vedl Brďocentrum na jednom prastarém počítači s vlastnoručně vyrobenou tiskárnou. Možná se ještě najdou pamětníci našich setkání vedoucích BRĎO.
Dnes už náš oddíl funguje 26 let a jak se ve svých vzpomínkách zmiňuje Zula, prošlo tímto oddílem tři sta lidiček. Právě proto už vím, že to mělo a má smysl, ukázat dětem, že jsme součástí přírody, že si jí musíme vážit a opatrovat ji, protože když ji zničíme, druhou šanci už nedostaneme. Také jsem rád, že můžeme děti naučit postarat se sám o sebe, třeba i bez vymožeností civilizace, a na druhé straně jim ukázat sílu kolektivu, který chce něco dokázat. Je například zajímavé, jak taková prostá věc, jako je například přespat v lese bez stanu, jen tak pod širákem, připadne dnešní mládeži jako něco skoro nemožného.
Rád vzpomínám na všechny ty příhody, které jsme prožili a které by vydaly možná i na knihu. S odstupem času se ty příhody zdají být humorné, i když tehdy to tak nevypadalo.
Například, když jsem se jednou vracel z nákupu na tábor a již z dálky na mě volaly děti, že Frišťa vypíchl Jitce oko. Když jsem Jitku našel, měla opuchlé celé víčko, ale oko měla. Doporučil jsem jí oko vypláchnout Oftalem a jeli jsme na pohotovost. K odbornému zásahu. K našemu překvapení, pan doktor se Jitce podíval na oko, doporučil vyplachovat Oftalem s radou, že kdyby přestávala vidět, ať jede na oční do nemocnice.
Jindy jsme stříleli z luku. Veverka luk napnula směrem do lesa, pak se ale otočila úplně jinam a se slovy, já už to neudržím, šíp vypustila. Šíp proletěl poměrně hustým lesem, snad dvacet metrů a na konci svého letu probodl celtu našeho nového záchodového stanu. Není asi potřeba líčit, jak vyděšeně odtud vyběhla vedoucí, která tam právě seděla.
Také příhoda, kdy Monty sekal ve výšce tří metrů větev, která podpírala strom, na kterém stál, dopadla dobře. Stačil jen říct, až to useknu, seskočím a pak už jen padal strom, a za stromem Monty. Naštěstí pod stromem byla menší bažinka, do které se zabořil až po kolena.
Někdy si říkám, že jsem vlastně neopravil žádný hrad, nezachránil žádná ohrožená zvířata, vysázel jen malý kousek lesa, ale snad jsem pomohl přírodě tím, že ti, kdo prošli naším oddílem, získali k přírodě pěkný vztah.
A když po sametové revoluci bylo konečně možné zakládat nová dětská sdružení, byla volba jasná. Náš oddíl bude BRĎO oddíl. Začátky sice nebyly nijak snadné, skládali jsme se finančně na vše potřebné a klubovnu jsme měli ve vlastním domě, ale časem jsme přebrali po pionýrech táborovou základnu a dnes ji stavíme na vlastní louce. S úsměvem pak vzpomínám na dobu, kdy jsem vedl Brďocentrum na jednom prastarém počítači s vlastnoručně vyrobenou tiskárnou. Možná se ještě najdou pamětníci našich setkání vedoucích BRĎO.
Dnes už náš oddíl funguje 26 let a jak se ve svých vzpomínkách zmiňuje Zula, prošlo tímto oddílem tři sta lidiček. Právě proto už vím, že to mělo a má smysl, ukázat dětem, že jsme součástí přírody, že si jí musíme vážit a opatrovat ji, protože když ji zničíme, druhou šanci už nedostaneme. Také jsem rád, že můžeme děti naučit postarat se sám o sebe, třeba i bez vymožeností civilizace, a na druhé straně jim ukázat sílu kolektivu, který chce něco dokázat. Je například zajímavé, jak taková prostá věc, jako je například přespat v lese bez stanu, jen tak pod širákem, připadne dnešní mládeži jako něco skoro nemožného.
Rád vzpomínám na všechny ty příhody, které jsme prožili a které by vydaly možná i na knihu. S odstupem času se ty příhody zdají být humorné, i když tehdy to tak nevypadalo.
Například, když jsem se jednou vracel z nákupu na tábor a již z dálky na mě volaly děti, že Frišťa vypíchl Jitce oko. Když jsem Jitku našel, měla opuchlé celé víčko, ale oko měla. Doporučil jsem jí oko vypláchnout Oftalem a jeli jsme na pohotovost. K odbornému zásahu. K našemu překvapení, pan doktor se Jitce podíval na oko, doporučil vyplachovat Oftalem s radou, že kdyby přestávala vidět, ať jede na oční do nemocnice.
Jindy jsme stříleli z luku. Veverka luk napnula směrem do lesa, pak se ale otočila úplně jinam a se slovy, já už to neudržím, šíp vypustila. Šíp proletěl poměrně hustým lesem, snad dvacet metrů a na konci svého letu probodl celtu našeho nového záchodového stanu. Není asi potřeba líčit, jak vyděšeně odtud vyběhla vedoucí, která tam právě seděla.
Také příhoda, kdy Monty sekal ve výšce tří metrů větev, která podpírala strom, na kterém stál, dopadla dobře. Stačil jen říct, až to useknu, seskočím a pak už jen padal strom, a za stromem Monty. Naštěstí pod stromem byla menší bažinka, do které se zabořil až po kolena.
Někdy si říkám, že jsem vlastně neopravil žádný hrad, nezachránil žádná ohrožená zvířata, vysázel jen malý kousek lesa, ale snad jsem pomohl přírodě tím, že ti, kdo prošli naším oddílem, získali k přírodě pěkný vztah.
