 | Martin Perlík Rok 2006, skoro všechny Brontosauří akce se odehrávají na Moravě a těch pár v Čechách je na východ nebo sever od Prahy. Kdyby odvážný cestovatel nakreslil Brontosauří mapu Česka, na západ od Prahy by byla jen velká bílá plocha s nápisem “Tady žijí lvi”. |
Do emailové schránky Rady Brontosaura přišla překvapivá zpráva. Jirka Koreš, který se nedávno setkal s Tomem Hradilem, prosí o pomoc. Jeho občanské sdružení obnovuje bývalé obecní pastviny, aby vrátilo na místo původní ekosystém, který zničil nástup komunismu v roce 1948. Kde to je? Těchonice, na jih od Plzně. Ale tam žijí lvi.
Píšu na kontaktní email. Opravdu, o obecní pastviny se starají nanejvýš dva lidé, kteří mají síly tak akorát obhospodařit ovce. Na samotné rozšiřování pastvin, tedy vyřezávání trnek, by potřebovali partu lidí, která by makala celý den v kuse a vyklučila neznámé území. Je to skoro objevitelská práce. Na západ od Prahy, kde žijí lvi.
Dívám se na Idos jak se tam dostat. Z Prahy šest hodin autobusem, to je opravdu daleko. Není se co divit, vesnička Těchonice má 35 stálých obyvatel. Píšu jim, že jsou opravdu špatně dostupní. Přichází odpověď, že kousek je vlakové nádraží a ty 4 kilometry v pohodě ujdeme. Jsme rozhodnuti, jedeme. I když tam žijí lvi.
Jdeme nocí od nádraží v Pačejově, opravdu sem se dalo dostat dobře, ale je podzim, plískanice a původně široká silnice se pomalu zužuje. Jsme prakticky bez kontaktu s našimi chlebodárci, protože nemají mobilní telefon. Jdeme lesem, když proti nám vyběhne vlk. Ne, není to vlk, jen pes na řemínku našich hostitelů. Vyšli nám naproti. A už jsme v Těchonicích, kde žijí lvi.
Blíží se noc a my budeme přespávat ve svíčkařské dílně provoněné včelím voskem. V kamnech praská, našimi těly prostupuje teplo. A náš hostitel Jirka začíná své vyprávění o Těchonických pastvinách, medoládě, divadle a životě na malé vesnici, v náručí přitom uspává své nejmladší, čtvrté, dítě.
Z jeho vyprávění se skládá příběh, jehož součástí se na následujících osm let stáváme i my. Tady že žijí lvi?
První víkendovka se nese v podobném duchu jako bez mála dvě desítky dalších akcí, včetně dvou táborů. Vyřezávání trnek, nahánění ovcí, Jirkova vyprávění, která může člověk poslouchat až do setmění, a také skvělá venkovská kuchyně. Ne, tady nežijí lvi.
Hromadu objevitelské práce jsme vykonali. Odhalili starý křížek, dřív stál u cesty a teď byl zapomenutý a zarostlý trnkami. Vyklučili jsme 50 let nepoužívanou cestu, nenechali na sebe plivnout lamu a snědli jehně. Pastvina se za těch několik let skoro ztrojnásobila a nám bylo odměnou bečení ovcí, univerzálních to žacích strojů, které se postaraly o mladé trnky. A pak, že tu žijí lvi.
Teď život kolem Těchonických pastvin pomalu utichá. Možná brzy nastane doba, kdy se potulný brontosauří cestovatel zachmuří, namočí brk do kalamáře a nezbyde mu, než do mapy na jih od Plzně napsat velký nápis: “Hic sunt leones”.
Píšu na kontaktní email. Opravdu, o obecní pastviny se starají nanejvýš dva lidé, kteří mají síly tak akorát obhospodařit ovce. Na samotné rozšiřování pastvin, tedy vyřezávání trnek, by potřebovali partu lidí, která by makala celý den v kuse a vyklučila neznámé území. Je to skoro objevitelská práce. Na západ od Prahy, kde žijí lvi.
Dívám se na Idos jak se tam dostat. Z Prahy šest hodin autobusem, to je opravdu daleko. Není se co divit, vesnička Těchonice má 35 stálých obyvatel. Píšu jim, že jsou opravdu špatně dostupní. Přichází odpověď, že kousek je vlakové nádraží a ty 4 kilometry v pohodě ujdeme. Jsme rozhodnuti, jedeme. I když tam žijí lvi.
Jdeme nocí od nádraží v Pačejově, opravdu sem se dalo dostat dobře, ale je podzim, plískanice a původně široká silnice se pomalu zužuje. Jsme prakticky bez kontaktu s našimi chlebodárci, protože nemají mobilní telefon. Jdeme lesem, když proti nám vyběhne vlk. Ne, není to vlk, jen pes na řemínku našich hostitelů. Vyšli nám naproti. A už jsme v Těchonicích, kde žijí lvi.
Blíží se noc a my budeme přespávat ve svíčkařské dílně provoněné včelím voskem. V kamnech praská, našimi těly prostupuje teplo. A náš hostitel Jirka začíná své vyprávění o Těchonických pastvinách, medoládě, divadle a životě na malé vesnici, v náručí přitom uspává své nejmladší, čtvrté, dítě.
Z jeho vyprávění se skládá příběh, jehož součástí se na následujících osm let stáváme i my. Tady že žijí lvi?
První víkendovka se nese v podobném duchu jako bez mála dvě desítky dalších akcí, včetně dvou táborů. Vyřezávání trnek, nahánění ovcí, Jirkova vyprávění, která může člověk poslouchat až do setmění, a také skvělá venkovská kuchyně. Ne, tady nežijí lvi.
Hromadu objevitelské práce jsme vykonali. Odhalili starý křížek, dřív stál u cesty a teď byl zapomenutý a zarostlý trnkami. Vyklučili jsme 50 let nepoužívanou cestu, nenechali na sebe plivnout lamu a snědli jehně. Pastvina se za těch několik let skoro ztrojnásobila a nám bylo odměnou bečení ovcí, univerzálních to žacích strojů, které se postaraly o mladé trnky. A pak, že tu žijí lvi.
Teď život kolem Těchonických pastvin pomalu utichá. Možná brzy nastane doba, kdy se potulný brontosauří cestovatel zachmuří, namočí brk do kalamáře a nezbyde mu, než do mapy na jih od Plzně napsat velký nápis: “Hic sunt leones”.
