| Jiří "Kazatel" Jiránek S dojetím vzpomínám na chvíli, kdy můj bratr Vladimír, chytrý a tvůrčí člověk, nakreslil obrázek brontosaura, a tím dal jméno novému projektu. I když jsme to tehdy nevěděli, jednalo se o historický okamžik, který v dobrém změnil životy nás i desetitisíců dalších lidí. |  |
V roce 1974 pak redaktor Pepík Velek vyzval v časopise Mladý svět širokou veřejnost, aby pomohla zlepšit životní prostředí a zapojila se do Akce Brontosaurus. A tím se vše rozjelo naplno. Překvapila nás obrovská odezva, spoustě lidí se nápad zalíbil. Desetitisíce nadšenců vyrazily do přírody sbírat odpadky, konaly se i akce na pomoc historickým památkám. Já jsem pod vlajkou s vyšitým brontosaurem uspořádal první tábor v lesích u Vysoké nad Labem.
Pro nečekaně velký úspěch jsme chtěli původně jednoroční program prodloužit na dobu neurčitou. To nešlo snadno. Právě kvůli obrovskému zájmu veřejnosti se totiž komunisté projektu báli a zajistit pokračování se podařilo až po dlouhých dohadech.
Já jsem pořádal akce s Brontosaury z Pardubicka, pro lidi z celého Československa. Abychom se odlišovali, kreslil jsem jako náš znak brontosaura, který držel v puse čtyřlístek. Během let jsme uspořádali spoustu víkendovek i táborů na řadě míst. Jezdili jsme pomáhat přírodě třeba do Krkonoš, na Kokořínsko, do Českého krasu, do Bílých Karpat a na spoustu dalších míst. Díky nám dodnes žijí v Pšovce sekavci píseční a mihule ve Žďárském potoce, které jsme zachránili před regulací. Na zámcích Nové hrady, Opočno, Náchod a Humprecht jsme pomáhali obnovovat a udržovat jejich parky. Podíleli jsme se i na některých opravách. Účastnili jsme se také archeologických výzkumů, objevili jsme třeba spoustu vzácné, staré keramiky ve zřícenině Valečov a na Kunětické hoře jsme vykopali základy původního hradu, o jehož existenci se do té doby vedly spory mezi archeology.
Sám bych ovšem nemohl tak rozsáhlé aktivity zajišťovat, během těch let kolem mne bylo pořád kolem čtyřiceti lidí. Mnozí z nich Brontosaurovi obětovali hodně. Nemohu jmenovat všechny, tak aspoň některé. Iva Drábková – Kuře, Vlastík Hývl – Pavouk, Jitka Říhová – Jitule, Jirka Rejl, Martina Dobiášová – Velká Týna, Alice Líbalová – Ája, Viktor Pokorný – Viky a mnozí další.
Život s Brontosaurem mi přinesl změny jmen. Nejprve jsem získal přezdívku Apoštol. Říkával jsem totiž: „Je potřeba hlásat novou víru, a to víru v lidský rozum.“ Pak jsme v roce 1977 pořádali velkou besedu pro veřejnost. Na ní jsem otevřeně prohlašoval, že stát má špatný vztah k ochraně životního prostředí, a dokazoval jsem to na příkladech z Krkonoš. Tehdy mi kamarád Mirek Šrůtek, dnes ekofarmář, prorokoval: „Jiří, tebe upálej jako Mistra Jana Husa.“ A jedna patnáctiletá dívka k tomu dodala: „Ode dneška by ti všichni měli říkat Kazatel.“ Což se také stalo.
Já jsem si od Brontosaura sliboval šanci ukázat lidem, jak ve skutečnosti funguje a jak by naopak fungovat měla ochrana přírody, ale třeba i archeologie a péče o historické parky. Sám jsem dobrý vztah k přírodě získal dávno. Můj prastrýc, bývalý císařský lesní rada, mě od útlého dětství brával na vycházky. Naučil mě znát rostliny, stromy, zvířata. Zažehnul ve mně jiskru, která mě provází celým mým životem.
Od nezapomenutelných výletů v raném věku pro mě vedla přímá cesta k tomu, abych se sám od mládí věnoval ekologické výchově. Už na střední škole v Trutnově jsem založil stanici ochránců přírody. Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Zanedlouho komunisté organizaci zrušili a mě vyloučili z Československého svazu mládeže, že údajně zavádím skautské metody výchovy dětí. Ale to mě neodradilo. Pracoval jsem pak u státních lesů, a tak jsem mohl pořádat v lesích akce, motivované ochranou přírody. A o pár let později jsem stál u zrodu hnutí Brontosaurus.
Druhohornímu ještěrovi jsem věnoval veškerý svůj volný čas. Moje první manželka se pro Brontosaura také nadchla a dovolené jsme společně trávili na táborech. Ani nám nepřišlo, že by to mělo být jinak. Jezdili s námi i naše dvě děti. Starší dceři se na akcích líbilo, vždy se těšila a zajímala se, kdo přijede. Když vyrostla, sama se stala Brontosauří organizátorkou. Mladší syn zas byl táborový maskot, byly mu tři roky a točily se kolem něj všechny holky.
Pak se mi po rozvodu s první ženou zbořil celý můj svět. Byl jsem na tom hodně špatně. Zalezl jsem do svojí boudy a vůbec jsem nechtěl chodit mezi lidi. Moje druhá manželka si mě doslova našla. Znali jsme se řadu roků, od jejích patnácti let, kdy přijela na naši Brontosauří akci do Českého krasu. Nikdy dříve mě ovšem nenapadlo, že se s ní jednou ožením. Ale když se dozvěděla, jak špatně mi je, začala mě navštěvovat a nesmírně mi pomohla. Zajiskřilo to mezi námi a dnes spolu máme dvě už dospělé děti.
Až do roku 1991 jsem neměl normální dovolenou, veškerý volný čas jsem věnoval akcím na pomoc přírodě a památkám. Brontosauřích aktivit jsem zanechal až po revoluci. Tehdy jsem začal pracovat na ministerstvu životního prostředí a působil jsem v komisi, která rozdělovala dotace neziskovým organizacím. Tak jsem nesměl být členem žádné z nich, abych nebyl zaujatý.
V roce 2013 zemřel můj bratr Vladimír, po dlouhé a těžké nemoci. Až do jeho smrti jsme spolu vzpomínali na naše zážitky s Brontosaury. Byly to skvělé, nezapomenutelné roky. Jsem nesmírně rád, že jsem byl součástí hnutí, které kladně ovlivnilo tolik lidí a napomohlo lepší ochraně přírody, a mám radost, že existuje dál.
Pro nečekaně velký úspěch jsme chtěli původně jednoroční program prodloužit na dobu neurčitou. To nešlo snadno. Právě kvůli obrovskému zájmu veřejnosti se totiž komunisté projektu báli a zajistit pokračování se podařilo až po dlouhých dohadech.
Já jsem pořádal akce s Brontosaury z Pardubicka, pro lidi z celého Československa. Abychom se odlišovali, kreslil jsem jako náš znak brontosaura, který držel v puse čtyřlístek. Během let jsme uspořádali spoustu víkendovek i táborů na řadě míst. Jezdili jsme pomáhat přírodě třeba do Krkonoš, na Kokořínsko, do Českého krasu, do Bílých Karpat a na spoustu dalších míst. Díky nám dodnes žijí v Pšovce sekavci píseční a mihule ve Žďárském potoce, které jsme zachránili před regulací. Na zámcích Nové hrady, Opočno, Náchod a Humprecht jsme pomáhali obnovovat a udržovat jejich parky. Podíleli jsme se i na některých opravách. Účastnili jsme se také archeologických výzkumů, objevili jsme třeba spoustu vzácné, staré keramiky ve zřícenině Valečov a na Kunětické hoře jsme vykopali základy původního hradu, o jehož existenci se do té doby vedly spory mezi archeology.
Sám bych ovšem nemohl tak rozsáhlé aktivity zajišťovat, během těch let kolem mne bylo pořád kolem čtyřiceti lidí. Mnozí z nich Brontosaurovi obětovali hodně. Nemohu jmenovat všechny, tak aspoň některé. Iva Drábková – Kuře, Vlastík Hývl – Pavouk, Jitka Říhová – Jitule, Jirka Rejl, Martina Dobiášová – Velká Týna, Alice Líbalová – Ája, Viktor Pokorný – Viky a mnozí další.
Život s Brontosaurem mi přinesl změny jmen. Nejprve jsem získal přezdívku Apoštol. Říkával jsem totiž: „Je potřeba hlásat novou víru, a to víru v lidský rozum.“ Pak jsme v roce 1977 pořádali velkou besedu pro veřejnost. Na ní jsem otevřeně prohlašoval, že stát má špatný vztah k ochraně životního prostředí, a dokazoval jsem to na příkladech z Krkonoš. Tehdy mi kamarád Mirek Šrůtek, dnes ekofarmář, prorokoval: „Jiří, tebe upálej jako Mistra Jana Husa.“ A jedna patnáctiletá dívka k tomu dodala: „Ode dneška by ti všichni měli říkat Kazatel.“ Což se také stalo.
Já jsem si od Brontosaura sliboval šanci ukázat lidem, jak ve skutečnosti funguje a jak by naopak fungovat měla ochrana přírody, ale třeba i archeologie a péče o historické parky. Sám jsem dobrý vztah k přírodě získal dávno. Můj prastrýc, bývalý císařský lesní rada, mě od útlého dětství brával na vycházky. Naučil mě znát rostliny, stromy, zvířata. Zažehnul ve mně jiskru, která mě provází celým mým životem.
Od nezapomenutelných výletů v raném věku pro mě vedla přímá cesta k tomu, abych se sám od mládí věnoval ekologické výchově. Už na střední škole v Trutnově jsem založil stanici ochránců přírody. Průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Zanedlouho komunisté organizaci zrušili a mě vyloučili z Československého svazu mládeže, že údajně zavádím skautské metody výchovy dětí. Ale to mě neodradilo. Pracoval jsem pak u státních lesů, a tak jsem mohl pořádat v lesích akce, motivované ochranou přírody. A o pár let později jsem stál u zrodu hnutí Brontosaurus.
Druhohornímu ještěrovi jsem věnoval veškerý svůj volný čas. Moje první manželka se pro Brontosaura také nadchla a dovolené jsme společně trávili na táborech. Ani nám nepřišlo, že by to mělo být jinak. Jezdili s námi i naše dvě děti. Starší dceři se na akcích líbilo, vždy se těšila a zajímala se, kdo přijede. Když vyrostla, sama se stala Brontosauří organizátorkou. Mladší syn zas byl táborový maskot, byly mu tři roky a točily se kolem něj všechny holky.
Pak se mi po rozvodu s první ženou zbořil celý můj svět. Byl jsem na tom hodně špatně. Zalezl jsem do svojí boudy a vůbec jsem nechtěl chodit mezi lidi. Moje druhá manželka si mě doslova našla. Znali jsme se řadu roků, od jejích patnácti let, kdy přijela na naši Brontosauří akci do Českého krasu. Nikdy dříve mě ovšem nenapadlo, že se s ní jednou ožením. Ale když se dozvěděla, jak špatně mi je, začala mě navštěvovat a nesmírně mi pomohla. Zajiskřilo to mezi námi a dnes spolu máme dvě už dospělé děti.
Až do roku 1991 jsem neměl normální dovolenou, veškerý volný čas jsem věnoval akcím na pomoc přírodě a památkám. Brontosauřích aktivit jsem zanechal až po revoluci. Tehdy jsem začal pracovat na ministerstvu životního prostředí a působil jsem v komisi, která rozdělovala dotace neziskovým organizacím. Tak jsem nesměl být členem žádné z nich, abych nebyl zaujatý.
V roce 2013 zemřel můj bratr Vladimír, po dlouhé a těžké nemoci. Až do jeho smrti jsme spolu vzpomínali na naše zážitky s Brontosaury. Byly to skvělé, nezapomenutelné roky. Jsem nesmírně rád, že jsem byl součástí hnutí, které kladně ovlivnilo tolik lidí a napomohlo lepší ochraně přírody, a mám radost, že existuje dál.
