|
Lucie Lomičová
Někteří se brontosaury z různých důvodů stanou. Ostatně tak to bylo na jeho začátku. Taťka se strejdou jezdili za svých mladých let dobrovolničit na hrady, sázet stromky nebo zachraňovat rostlinky ze dna napouštěných Novomlýnských nádrží. Později si už jen užívali her na víkendovkách, protože se jim přestalo chtít pracovat. A na jedné takové akci asi potkal můj tatínek moji maminku. |
Někteří se brontosaury stanou, jiní se jimi už narodí. Stejně jako já. A i když to na začátku třeba vůbec netušíte, jakmile nastane správný čas, geneticky dané vlohy vás přitáhnou k Brontosauru zpátky. O tom já i můj brácha víme své.
O Brontosaurech jsem poprvé slyšela právě z vyprávění rodičů, osobně jsem se s ním ale setkala až po příchodu na vysokou školu do Brna. První, co jsem totiž na stolečku v atriu naší fakulty našla, byl letáček na brontosauří organizátorský kurz. Začínal už další pondělí, myslela jsem, že už mě ani nevezmou. Sebrala jsem ale odvahu, sehnala ještě jednoho kamaráda, abych tam nebyla sama, a napsala těm brontosaurům, že chceme v pondělí taky přijít…
A tak jsem se dostala k Brontosaurům i já. Za půl roku v kurzu jsem poznala spoustu bezvadných lidí a pomalu jsem objevovala možnosti, co můžu dál dělat. Na akce jako účastník jsem moc nejezdila, už od začátku mě bavilo spíš organizování. Svou první víkendovku jsem pořádala na Zastávce v Rychlebech ještě v rámci kurzu. Po jeho konci ale nastalo období ničeho, které trvalo asi rok. Moc jsem nevěděla, jak se zapojit. Nakonec se mě ale ujali zkušenější organizátoři a od té doby se víkendovky jen sypaly. Pomáhali jsme hradu na Lichnici a v příkopě v Rosicích, stopovali rysi v Beskydech, na táborech jsme stavěli archeoskanzen v Nasavrkách nebo pomáhali v zámeckém parku v Telči.
O Brontosaurech jsem poprvé slyšela právě z vyprávění rodičů, osobně jsem se s ním ale setkala až po příchodu na vysokou školu do Brna. První, co jsem totiž na stolečku v atriu naší fakulty našla, byl letáček na brontosauří organizátorský kurz. Začínal už další pondělí, myslela jsem, že už mě ani nevezmou. Sebrala jsem ale odvahu, sehnala ještě jednoho kamaráda, abych tam nebyla sama, a napsala těm brontosaurům, že chceme v pondělí taky přijít…
A tak jsem se dostala k Brontosaurům i já. Za půl roku v kurzu jsem poznala spoustu bezvadných lidí a pomalu jsem objevovala možnosti, co můžu dál dělat. Na akce jako účastník jsem moc nejezdila, už od začátku mě bavilo spíš organizování. Svou první víkendovku jsem pořádala na Zastávce v Rychlebech ještě v rámci kurzu. Po jeho konci ale nastalo období ničeho, které trvalo asi rok. Moc jsem nevěděla, jak se zapojit. Nakonec se mě ale ujali zkušenější organizátoři a od té doby se víkendovky jen sypaly. Pomáhali jsme hradu na Lichnici a v příkopě v Rosicích, stopovali rysi v Beskydech, na táborech jsme stavěli archeoskanzen v Nasavrkách nebo pomáhali v zámeckém parku v Telči.
Od víkendovek a táborů jsem se pomalu začala přesouvat k organizování brněnského organizátorského kurzu a jeho víkendovek a k zapojení v základním článku Orchis, se kterým jsem se ztotožnila nejvíce. Tady jsem našla přátelství a vztahy, které mě velmi obohatily, a mnohé z nich mě obohacují i nadále. Vždyť není nad to bydlet na bytě se dvěma brontosauřími kamarádkami, sedět do rána u ohně s kytarou nebo klikovat v šalině (Dej si deset!). A na víkendovkách vysvětlovat, že to vysoké blonďaté je opravdu můj bratr.
A protože mě stále víc baví vymýšlet, jak podporovat mladé organizátory a jak zajistit, aby byly akce Brontosaura fakt dobré, snažím se teď prosazovat změny v sekci vzdělávání i působit ve výkonném výboru. Mám prostě pocit, že mám Brontosauru ještě co dát. A podle hesla „čím víc do toho dáš, tím víc toho dostaneš“ se mi to také vrací.
Tento příběh ale ještě není u svého konce, protože věřím, že kdo se brontosaurem narodí, musí jím taky zemřít. A do té doby toho chci ještě hodně stihnout. Třeba zasadit tolik stromů, kolik náletů jsem zatím vykácela, nebo se věnovat brontosauřím dětem. A snad se mi podaří k nim přidat i nějaké to svoje brontosauře, jen co najdu nějakého šikovného brontosauřího kluka. Vždyť tak se rodí brontosauři ;)
A protože mě stále víc baví vymýšlet, jak podporovat mladé organizátory a jak zajistit, aby byly akce Brontosaura fakt dobré, snažím se teď prosazovat změny v sekci vzdělávání i působit ve výkonném výboru. Mám prostě pocit, že mám Brontosauru ještě co dát. A podle hesla „čím víc do toho dáš, tím víc toho dostaneš“ se mi to také vrací.
Tento příběh ale ještě není u svého konce, protože věřím, že kdo se brontosaurem narodí, musí jím taky zemřít. A do té doby toho chci ještě hodně stihnout. Třeba zasadit tolik stromů, kolik náletů jsem zatím vykácela, nebo se věnovat brontosauřím dětem. A snad se mi podaří k nim přidat i nějaké to svoje brontosauře, jen co najdu nějakého šikovného brontosauřího kluka. Vždyť tak se rodí brontosauři ;)
