|
Adéla Kulštrunková
O Brontosaurech jsem poprvé slyšela ve třeťáku na gymplu od mých spolužaček. Jezdily tehdy na irské víkendovky do Bučovic s článkem KPL (Klub Přátel Lukova) a vždy po takové akci ve škole nadšeně vyprávěly, jak to tam bylo bezva, že si výborně zatančily a zahrály si zábavné hry. |
|
I když mi víkendovku barvitě líčily, nedokázala jsem si představit, co tím myslí. Zatím jsem nezažila větší partu lidí, která jezdí na různá místa pomáhat.
Do té doby jsem se věnovala koním, u kterých jsem byla skoro každý den. Tam také fungovala parta koňáků, respektive koňaček - hlavně mladých holek, to si dokážete představit.
Jednu dobu jsem se věnovala i klasickému a latinsko-americkému tanci, a díky zájmu o tanec mě spolužačky přesvědčily, ať s nimi jednou jedu zkusit tu irskou taneční víkendovku. Že zažiju něco nového a naučím se irské tance. Vyrazila jsem tedy na jaře 2005 na víkendovku. Pak na Archeovíkendovku, tábor na Lukově, další irské víkendovky na podzim a už to jelo. Mně u všeho zajímá, jak to funguje v zákulisí. Co stojí za tím, že proběhne akce a jak se připravuje. Takže jsem začala postupně pomáhat organizovat víkendovky a tábory.
U pořádání akcí to nezůstalo. Jednou na jaře brontí kancelář hledala posily na první běh OKAPu – organizátorského kurzu Akce Příroda. Znělo to nově a souviselo to s přírodou, což mě zajímalo. A prý se tam dozvím něco nového. Tak jsem vyrazila úplně naslepo, neznala jsem tam skoro nikoho. Na Okapu jsem poznala brontosaury, s kterými se moc ráda vídám do dneška. Okap vedl Žblebt, který tehdy koordinovat Akci Příroda a dával jí výborný drive. Končila jsem čtvrťák na gymplu, měla jsem dost času, tak jsem se nabídla, že pomůžu v Akci Příroda dobrovolnicky starat se o víkendovky a organizátory – zatím na dálku a když jsem se dostala na výšku do Brna, tak jsem začala pomáhat na kanceláři – tehdy se ještě jednalo o malý kutloch na Orlí. Cody, Tom a Žblebt měli s námi, čerstvými vysokoškoláky, své plány, takže nás vzali na kancelář na částečný úvazek. Pomáhala jsem v Akci Příroda a měla jsem rozjet program vzdělávání. Vzdělávání jsem se chvíli bránila, ale zpětně jsem za to moc ráda, je to jedna z oblastí, která mně zajímá i profesně. Když Žblebt odcházel z pozice koordinátora Akce Příroda, převzala jsem koordinování programu. Chtěla jsem zkusit nejen být člen týmu, ale zkusit si vést program a dobrovolnický tým. Člověka to formuje a nutí pracovat na sobě. Bylo těžké navázat na výborné Žblebtovy nápady a projekty, kterými jen sršel. Snažila jsem se Akci Příroda rozvíjet, ale i určit, které aktivity v rámci programu jsou stěžejní a jsou v kapacitách tehdejšího týmu.
Teď v pracovním procesu stále doceňuju zkušenosti, které jsem postupně získala na brontosauří kanceláři a při organizování akcí. Vidím na mladých lidech kolem sebe, kteří nic takového nezažili, jaký ranec dovedností a třeba jen zkušenost s pracovním kolektivem, týmovou prací jim chybí.
A v osobním životě čím dál víc doceňuju, že jsem potkala tolik inspirativních lidí a přátel, s kterými zůstávám v kontaktu, i když už v Brontosauru nejedu naplno.
A jak to bylo s předsedáváním? Asi tři roky jsem působila ve výkonném výboru – tehdy se ještě jmenoval Rada HB, spolu s brotnosauřími „pardály“. A moje role byla hlavně dělat zápisy. Musím říct, že teď jsem v zapisování pořád machr. Opravdu mi trvalo tak dva roky se rozkoukat, získat trochu sebedůvěry říct svůj názor mezi staršími zkušenějšími (většinou) chlapy.
Třetí rok už jsem byla otrkaná a říkala jsem si, že ne vše se mi líbí, jak to v Radě funguje, měla jsem elán, aby věci odsýpaly a řešily se. To se blížila valná hromada 2010, a mně jednou na podzim poprvé napadlo, že jestli mě něco štve, tak buď pro to musím něco udělat, nebo tak „nekritizovat“. A pokud mám něco měnit (nešlo o žádnou světabornou změnu, ale hlavně o větší systematičnost, přípravy rad, posouvání věcí dopředu), tak to půjde jen přes předsedávání. Musím říct, že mi trvalo jeden měsíc, než jsem si připustila, že předsedávání není nic nemožného. A pak se rozpoutal souboj o post předsedy/předsedkyně mezi mnou a Jardou Zbořilákem, který taky kandidoval. To mě vyhecovalo ještě víc. Na valné hromadě jsem nakonec byla zvolena předsedkyní HB. Dokážete si představit, jakou odpovědnost prožívala holka v 21 letech na postu předsedy? (nově tedy předsedkyně). Ale díky podpoře Toma Hradila, díky úžasné spolupráci s Codym a s lidmi z kanceláře, a s novou generací lidí ve výkoňáku jsme brontosaura zase o něco posunuli k výzvám dnešní doby. U předsedávání jsem zůstala čtyři roky a v únoru 2014 štafetu převzala Vaďka Regerová. Musím říct, že mám radost i z toho, že ani holky (ani kluci) se takových rolí nebojí.
Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť praštit s předsedáváním nebo organizováním akcí v Brontosauru, a měla jsem toho doslova plné zuby. Jednalo se o chvíle, kdy se na mě valily povinnosti ve škole, v práci, nedodělané resty, a do toho i ty brontosauří úkoly.
Jedna z nejtěžších věcí je zdravě vyvážit energii, kterou máme, aby vyšla na všechno, co člověk v životě dělá nebo má. Naučila jsem se, že je v pořádku někdy ubrat v brontosauřím světě, i když to vypadá, že to hoří (protože všechno vypadá, že hoří), abych byla spokojenější v osobním životě, a pak zase mohla dávat energii do Brontosaura.
A bylo pár chvil, kdy jsem si říkala, jak je těžké vytvářet (nebo spíš rozvíjet) zázemí pro další aktivní lidi v organizaci. Byly to chvíle, kdy se sbíhaly na výkonný výbor nebo na kancelář kritiky, které vůbec nezohledňovaly kontext situace a možnosti lidí, kteří pomáhají rozvíjet organizaci ve svém volném čase, s energií, která jim zbývá vedle práce, studia nebo rodiny. Dříve jsem měla podobné vidění, že prostě věci se musí dělat dokonale a dát do toho všechno – bez debat. Teď oceňuju každou přiloženou ruku a oceňuju i to, že si lidi dokážou určit, kolik do díla přispějí podle svých možností a kapacity.
Stejně tak když se v brontosauru rozjíždí nový projekt nebo nová myšlenka. Nezažila jsem, že by to od začátku fungovalo na 100 %, vždycky se objevily problémy, s kterými tým nepočítal, nové okolnosti, potřeba myšlenku doladit. Nezažilo jsem to ani nikde jinde. Ale o tom to je – učíme se z chyb a ne z dokonalosti. K té můžeme směřovat.
Pro mě to jsou cenné zkušenosti, které si odnáším například v podobě mnohem větší tolerance vůči druhým a jejich práci. (Ale to asi potká hodně lidí po pár letech fungování mimo skleník vysoké školy.)
V brontosauru působím 9 let, během té doby jsem se zúčastnila přes stovky akcí. Nejraději vzpomínám na všechny letní tábory a na pořádání víkendového organizátorského kurzu Paratus – to je moje srdcovka.
Do té doby jsem se věnovala koním, u kterých jsem byla skoro každý den. Tam také fungovala parta koňáků, respektive koňaček - hlavně mladých holek, to si dokážete představit.
Jednu dobu jsem se věnovala i klasickému a latinsko-americkému tanci, a díky zájmu o tanec mě spolužačky přesvědčily, ať s nimi jednou jedu zkusit tu irskou taneční víkendovku. Že zažiju něco nového a naučím se irské tance. Vyrazila jsem tedy na jaře 2005 na víkendovku. Pak na Archeovíkendovku, tábor na Lukově, další irské víkendovky na podzim a už to jelo. Mně u všeho zajímá, jak to funguje v zákulisí. Co stojí za tím, že proběhne akce a jak se připravuje. Takže jsem začala postupně pomáhat organizovat víkendovky a tábory.
U pořádání akcí to nezůstalo. Jednou na jaře brontí kancelář hledala posily na první běh OKAPu – organizátorského kurzu Akce Příroda. Znělo to nově a souviselo to s přírodou, což mě zajímalo. A prý se tam dozvím něco nového. Tak jsem vyrazila úplně naslepo, neznala jsem tam skoro nikoho. Na Okapu jsem poznala brontosaury, s kterými se moc ráda vídám do dneška. Okap vedl Žblebt, který tehdy koordinovat Akci Příroda a dával jí výborný drive. Končila jsem čtvrťák na gymplu, měla jsem dost času, tak jsem se nabídla, že pomůžu v Akci Příroda dobrovolnicky starat se o víkendovky a organizátory – zatím na dálku a když jsem se dostala na výšku do Brna, tak jsem začala pomáhat na kanceláři – tehdy se ještě jednalo o malý kutloch na Orlí. Cody, Tom a Žblebt měli s námi, čerstvými vysokoškoláky, své plány, takže nás vzali na kancelář na částečný úvazek. Pomáhala jsem v Akci Příroda a měla jsem rozjet program vzdělávání. Vzdělávání jsem se chvíli bránila, ale zpětně jsem za to moc ráda, je to jedna z oblastí, která mně zajímá i profesně. Když Žblebt odcházel z pozice koordinátora Akce Příroda, převzala jsem koordinování programu. Chtěla jsem zkusit nejen být člen týmu, ale zkusit si vést program a dobrovolnický tým. Člověka to formuje a nutí pracovat na sobě. Bylo těžké navázat na výborné Žblebtovy nápady a projekty, kterými jen sršel. Snažila jsem se Akci Příroda rozvíjet, ale i určit, které aktivity v rámci programu jsou stěžejní a jsou v kapacitách tehdejšího týmu.
Teď v pracovním procesu stále doceňuju zkušenosti, které jsem postupně získala na brontosauří kanceláři a při organizování akcí. Vidím na mladých lidech kolem sebe, kteří nic takového nezažili, jaký ranec dovedností a třeba jen zkušenost s pracovním kolektivem, týmovou prací jim chybí.
A v osobním životě čím dál víc doceňuju, že jsem potkala tolik inspirativních lidí a přátel, s kterými zůstávám v kontaktu, i když už v Brontosauru nejedu naplno.
A jak to bylo s předsedáváním? Asi tři roky jsem působila ve výkonném výboru – tehdy se ještě jmenoval Rada HB, spolu s brotnosauřími „pardály“. A moje role byla hlavně dělat zápisy. Musím říct, že teď jsem v zapisování pořád machr. Opravdu mi trvalo tak dva roky se rozkoukat, získat trochu sebedůvěry říct svůj názor mezi staršími zkušenějšími (většinou) chlapy.
Třetí rok už jsem byla otrkaná a říkala jsem si, že ne vše se mi líbí, jak to v Radě funguje, měla jsem elán, aby věci odsýpaly a řešily se. To se blížila valná hromada 2010, a mně jednou na podzim poprvé napadlo, že jestli mě něco štve, tak buď pro to musím něco udělat, nebo tak „nekritizovat“. A pokud mám něco měnit (nešlo o žádnou světabornou změnu, ale hlavně o větší systematičnost, přípravy rad, posouvání věcí dopředu), tak to půjde jen přes předsedávání. Musím říct, že mi trvalo jeden měsíc, než jsem si připustila, že předsedávání není nic nemožného. A pak se rozpoutal souboj o post předsedy/předsedkyně mezi mnou a Jardou Zbořilákem, který taky kandidoval. To mě vyhecovalo ještě víc. Na valné hromadě jsem nakonec byla zvolena předsedkyní HB. Dokážete si představit, jakou odpovědnost prožívala holka v 21 letech na postu předsedy? (nově tedy předsedkyně). Ale díky podpoře Toma Hradila, díky úžasné spolupráci s Codym a s lidmi z kanceláře, a s novou generací lidí ve výkoňáku jsme brontosaura zase o něco posunuli k výzvám dnešní doby. U předsedávání jsem zůstala čtyři roky a v únoru 2014 štafetu převzala Vaďka Regerová. Musím říct, že mám radost i z toho, že ani holky (ani kluci) se takových rolí nebojí.
Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem měla chuť praštit s předsedáváním nebo organizováním akcí v Brontosauru, a měla jsem toho doslova plné zuby. Jednalo se o chvíle, kdy se na mě valily povinnosti ve škole, v práci, nedodělané resty, a do toho i ty brontosauří úkoly.
Jedna z nejtěžších věcí je zdravě vyvážit energii, kterou máme, aby vyšla na všechno, co člověk v životě dělá nebo má. Naučila jsem se, že je v pořádku někdy ubrat v brontosauřím světě, i když to vypadá, že to hoří (protože všechno vypadá, že hoří), abych byla spokojenější v osobním životě, a pak zase mohla dávat energii do Brontosaura.
A bylo pár chvil, kdy jsem si říkala, jak je těžké vytvářet (nebo spíš rozvíjet) zázemí pro další aktivní lidi v organizaci. Byly to chvíle, kdy se sbíhaly na výkonný výbor nebo na kancelář kritiky, které vůbec nezohledňovaly kontext situace a možnosti lidí, kteří pomáhají rozvíjet organizaci ve svém volném čase, s energií, která jim zbývá vedle práce, studia nebo rodiny. Dříve jsem měla podobné vidění, že prostě věci se musí dělat dokonale a dát do toho všechno – bez debat. Teď oceňuju každou přiloženou ruku a oceňuju i to, že si lidi dokážou určit, kolik do díla přispějí podle svých možností a kapacity.
Stejně tak když se v brontosauru rozjíždí nový projekt nebo nová myšlenka. Nezažila jsem, že by to od začátku fungovalo na 100 %, vždycky se objevily problémy, s kterými tým nepočítal, nové okolnosti, potřeba myšlenku doladit. Nezažilo jsem to ani nikde jinde. Ale o tom to je – učíme se z chyb a ne z dokonalosti. K té můžeme směřovat.
Pro mě to jsou cenné zkušenosti, které si odnáším například v podobě mnohem větší tolerance vůči druhým a jejich práci. (Ale to asi potká hodně lidí po pár letech fungování mimo skleník vysoké školy.)
V brontosauru působím 9 let, během té doby jsem se zúčastnila přes stovky akcí. Nejraději vzpomínám na všechny letní tábory a na pořádání víkendového organizátorského kurzu Paratus – to je moje srdcovka.
