|
Jasna Flamiková
Psal se rok 1985. Mně bylo patnáct let a studovala jsem střední školu. Ale nelákalo mě trávit čas se spolužáky, kteří chodili jen do hospod. Náhodou a naštěstí jsem se přihlásila na svoje první Prázdniny s Brontosaurem. A tam jsem potkala úplně jiný typ lidí. |
|
Lidi, kteří trávili svůj čas smysluplně, pomáhali přírodě a u toho stihli prožívat spoustu dobrodružství a legrace díky skvěle nachystanému programu.
Neváhala jsem proto ani chvilku, když mě tehdejší tahouni brněnských Brontosaurů Jirka Bělohoubek a Jirka Sláma oslovili, abych jim pomohla rozjet Hnutí Brontosaurus na středních školách. Velmi mladá jsem absolvovala instruktorský kurs a v šestnácti letech jsem vedla svůj první tábor.
Měla jsem se samozřejmě hodně co učit, mimo jiné umění, jak pracovat se skupinou. Na jednom z táborů jsme například připravili účastníkům hru, která končila na nádraží. Zde si měli vyzvednout doručená jízdní kola. Hra se povedla, účastníci se dle plánu dostali na nádraží, ale bicykly nikde, České dráhy kola včas nedodaly. Tak jsme stejnou hru zopakovali ještě další dva dny, než se nakonec naši účastníci vzbouřili. Kola dorazila až téměř ke konci tábora, kdy jsme s nimi přestali počítat.
Jiný tábor jsme pořádali na Vysočině na hájence na Milovech. Hlavní program tehdy probíhal ve velké přízemní místnosti. Jeden večer začali náhle okny dovnitř skákat ozbrojenci. Jak později pravil jeden z účastníků: „Než jsem se vzpamatoval, už jsem byl rozpláclý na zdi.“ Než se ukázalo, že přepadajícími jsou naši přátelé ze skupiny historického šermu, kteří nás chtěli překvapit, zažili si účastníci pár dramatických chvilek.
Sice minimálně, ale občas jsme s Brontosaury zažili i opravdové střety s komunistickým režimem. Třeba když Brontosauři z VUT organizovali v Brně jednu z mnoha oblíbených městských her. Netušili, že zvolené místo a datum připadá na den výročí stávky proti zdražení piva. Když se tehdy po vysvětlení pravidel několik stovek účastníků označených fáborky rozběhlo ze Zelného trhu po Brně hrát hru, začali je chytat policisté. Událost měla dohru, organizátor akce Jirka Bělohoubek tehdy musel jít vše vysvětlovat na kobereček k předsedovi SSM na VUT.
Brněnští Brontosauři byli známí tím, že na akcích měli výborně zpracovaný zážitkový program. Hry pohybové a nadoraz se střídaly s hrami či debatami psychologickými, či zapojujícími kreativitu různého ražení. Pamatuji si třeba na málostrukturovanou hru Tančírna, ve které jsme postupně procházeli dějiny a podle období jsme střídali různé tance a obleky. Na každém z účastníků bylo, nakolik dokázal zapojit svoji tvořivost a fantazii a jaké scénky či situace vymyslel a jaké si „odehrál.“ Myslím, že se jednalo o předchůdce dnešních oblíbených larpových her. Další z her, na které si pamatuji, byla štafeta s tenisákem, který jsme pinkali ukazováčkem a po jednom pinknutí jsme se museli v družstvu čtyř lidí střídat. Ač se to nezdá, uběhnout tímto způsobem třeba 6 kilometrů je velmi náročné, zároveň to nabíjí energií a posiluje vzájemnou spolupráci.
To, že jsme na brontosauřích akcích zároveň věnovali svůj čas pomoci přírodě, přitahovalo na tyto akce lidi, kteří byli ochotni si něco odpracovat, přiložit ruce k dílu a nečekat jen pasivně, co jim spadne do klína. I díky tomu jste zde mohli potkat řadu skvělých lidí. Díky práci v lese, na zámcích či třeba při záchranném archeologickém výzkumu jsme zase sbírali nové zkušenosti.
Práci v Hnutí Brontosaurus jsem se intenzivně věnovala několik let. Především pro středoškoláky jsem s přáteli pořádala letní tábory, víkendovky a jednou měsíčně v Brně i klubové večery. Bylo to jedno z nejhezčích období mého života. Tehdy jsem také navázala řadu cenných přátelství, z nichž některé trvají dodnes. Zároveň toto období ovlivnilo i můj výběr profese. Vystudovala jsem ochranu životního prostředí na Masarykově univerzitě v Brně a dnes pracuji jako ředitelka ekologické Nadace Veronica.
Neváhala jsem proto ani chvilku, když mě tehdejší tahouni brněnských Brontosaurů Jirka Bělohoubek a Jirka Sláma oslovili, abych jim pomohla rozjet Hnutí Brontosaurus na středních školách. Velmi mladá jsem absolvovala instruktorský kurs a v šestnácti letech jsem vedla svůj první tábor.
Měla jsem se samozřejmě hodně co učit, mimo jiné umění, jak pracovat se skupinou. Na jednom z táborů jsme například připravili účastníkům hru, která končila na nádraží. Zde si měli vyzvednout doručená jízdní kola. Hra se povedla, účastníci se dle plánu dostali na nádraží, ale bicykly nikde, České dráhy kola včas nedodaly. Tak jsme stejnou hru zopakovali ještě další dva dny, než se nakonec naši účastníci vzbouřili. Kola dorazila až téměř ke konci tábora, kdy jsme s nimi přestali počítat.
Jiný tábor jsme pořádali na Vysočině na hájence na Milovech. Hlavní program tehdy probíhal ve velké přízemní místnosti. Jeden večer začali náhle okny dovnitř skákat ozbrojenci. Jak později pravil jeden z účastníků: „Než jsem se vzpamatoval, už jsem byl rozpláclý na zdi.“ Než se ukázalo, že přepadajícími jsou naši přátelé ze skupiny historického šermu, kteří nás chtěli překvapit, zažili si účastníci pár dramatických chvilek.
Sice minimálně, ale občas jsme s Brontosaury zažili i opravdové střety s komunistickým režimem. Třeba když Brontosauři z VUT organizovali v Brně jednu z mnoha oblíbených městských her. Netušili, že zvolené místo a datum připadá na den výročí stávky proti zdražení piva. Když se tehdy po vysvětlení pravidel několik stovek účastníků označených fáborky rozběhlo ze Zelného trhu po Brně hrát hru, začali je chytat policisté. Událost měla dohru, organizátor akce Jirka Bělohoubek tehdy musel jít vše vysvětlovat na kobereček k předsedovi SSM na VUT.
Brněnští Brontosauři byli známí tím, že na akcích měli výborně zpracovaný zážitkový program. Hry pohybové a nadoraz se střídaly s hrami či debatami psychologickými, či zapojujícími kreativitu různého ražení. Pamatuji si třeba na málostrukturovanou hru Tančírna, ve které jsme postupně procházeli dějiny a podle období jsme střídali různé tance a obleky. Na každém z účastníků bylo, nakolik dokázal zapojit svoji tvořivost a fantazii a jaké scénky či situace vymyslel a jaké si „odehrál.“ Myslím, že se jednalo o předchůdce dnešních oblíbených larpových her. Další z her, na které si pamatuji, byla štafeta s tenisákem, který jsme pinkali ukazováčkem a po jednom pinknutí jsme se museli v družstvu čtyř lidí střídat. Ač se to nezdá, uběhnout tímto způsobem třeba 6 kilometrů je velmi náročné, zároveň to nabíjí energií a posiluje vzájemnou spolupráci.
To, že jsme na brontosauřích akcích zároveň věnovali svůj čas pomoci přírodě, přitahovalo na tyto akce lidi, kteří byli ochotni si něco odpracovat, přiložit ruce k dílu a nečekat jen pasivně, co jim spadne do klína. I díky tomu jste zde mohli potkat řadu skvělých lidí. Díky práci v lese, na zámcích či třeba při záchranném archeologickém výzkumu jsme zase sbírali nové zkušenosti.
Práci v Hnutí Brontosaurus jsem se intenzivně věnovala několik let. Především pro středoškoláky jsem s přáteli pořádala letní tábory, víkendovky a jednou měsíčně v Brně i klubové večery. Bylo to jedno z nejhezčích období mého života. Tehdy jsem také navázala řadu cenných přátelství, z nichž některé trvají dodnes. Zároveň toto období ovlivnilo i můj výběr profese. Vystudovala jsem ochranu životního prostředí na Masarykově univerzitě v Brně a dnes pracuji jako ředitelka ekologické Nadace Veronica.
