|
Jiří "George" Dražil
Historie pomoci Brontosaurů na hradě Lukov začala paradoxně na úplně jiném hradě. A to na Brumově, kde se „náhodou“ potkali a dali do řeči Ivoš Vlk, Brontosaurus z brněnské elektroprůmyslovky, a zapálený archeolog Jiří Kohoutek. |
Ten měl zájem o vykopávky na hradě Lukov, ale chyběli mu pomocníci. Ivoš na to: „Já znám Brontosaury a ti by se určitě zapojili rádi.“ Mně, jako tehdy už letitého veleještěra, tato myšlenka nadchla a v roce 1983 jsme na Lukově uspořádali první ročník Prázdnin s Brontosaurem. Finance na potraviny a obědy sehnal doktor Kohoutek u patriotů v místním jednotném zemědělském družstvě.
Začátky nebyly vůbec růžové. Pepa Nos tehdy na hradě organizoval folkový festival, na který přišlo tisíc posluchačů. Jako Brontosauři jsme pomáhali zajistit pořadatelskou službu, aby nám návštěvníci nespadli z hradeb. Až příliš svobodná a nikým nepovolená akce se nelíbila komunistické státní bezpečnosti, která následující rok ve spojení s veřejnou bezpečností zaútočila.
Mládežníkům z obce zabavili nástěnku, kde byly naše fotky z minulého roku, jak jsme prošli vesnicí v oblecích z pytloviny. Hráli jsme si totiž na středověk (hra Morová rána). Velitel policejního okrsku nás kvůli snímkům obvinil z podpory Kukluxklanu. Čtvrtému turnusu tábora naštěstí až těsně před koncem sebrali adresář účastníků a všechny vyhnali z hradu. Archeolog Kohoutek dostal zákaz výzkumu na hradě, který začal porušovat až po 4 letech. Režim samozřejmě zrušil také další ročník folkového festivalu Pepy Nose. Policisté na nádraží, silnicích i v lesích odchytávali příchozí, lustrovali je a posílali domů.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Tímto zásahem režimu získal Lukov na popularitě jako protirežimní symbol a na naše tábory se pak hlásila spousta zájemců. Museli jsme ovšem dva roky počkat, než se situace uklidnila a mohli jsme se na hrad vrátit. A to ne na vykopávky, ale jako pomocníci na údržbu památky.
Zřícenina hradu byla v havarijním stavu a hrozilo, že i zbytek několika posledních zdí se brzy změní na pouhé hromady kamení zarostlé lískou a kopřivami, jak se již stalo jejich okolí. S nadšením jsme se pustili do oprav. Vykopávali jsme hradní jádro a zpevňovali zdi. Zachraňovali jsme raně gotickou bránu a klenbu paláce, opravili jsme vstupní věž i baštu Svatojánku. Podařily se nám i archeologické úspěchy. Třeba zcela nedávno jsme pod hromadou suti našli zbytky kostela, který jsme už léta hledali.
V roce 2013 jsme oslavili třicet roků Brontosauří pomoci hradu Lukov. Myslím, že se nám podařilo vrátit hradu ztracený lesk. Z trosek jsme vybudovali atraktivní turistický cíl.
Ač to podle vyprávění zatím moc nevypadá, sám jsem se k Brontosaurům dostal původně kvůli zájmu o přírodu. Ten se jako červená nit táhne celým mým dětstvím. Když jsem přišel domů ze školy, hned jsem si utíkal hrát na zahrádku. S rodiči jsme chodili na výlety do přírody a spali pod stanem. Také jsem každoročně jezdil na tábory. Na přírodovědné větvi gymnázia jsem si četl v Mladém světě o Brontosaurech. V roce 1977 jsem se pak zúčastnil kursu Šance 77, který pořádala Prázdninová škola Lipnice. A tam mě hned tři účastníci oslovili, jestli nemám zájem se zapojit do právě vzniklého štábu hnutí Brontosaurus na VUT. Já jsem řekl: „Samozřejmě, že ano.“
Brontosaurus se záhy stal hlavní náplní a vášní mého života. Studoval jsem tehdy v Brně elektro fakultu. Učení mi šlo lehce, tak jsem hodně času trávil s dobrou brontosauří partou na akcích na pomoc přírodě. V roce 1978 jsem se třeba zúčastnil druhého tábora historicky prvního ročníku Prázdnin s Brontosaurem. Konal se v Labských pískovcích a kromě úprav naučné stezky jsme pro obec Hřensko se sbíječkou v ruce budovali základy jakéhosi kiosku. Následující léta jsem už sám pořádal tábory v Moravském krase. Až později jsme začali pořádat akce na Lukově, který se stal mojí srdeční záležitostí a podnítil i můj zájem o historii a památky.
Právě přes organizaci tábora na tomto kouzelném hradě jsem se také seznámil se svojí budoucí, i když dnes už bývalou manželkou. Hlásila se na naše Prázdniny s Brontosaurem, ale byla sluchově postižená a používala sluchadlo. Sešel jsem se s ní, abych si ověřil, jestli bude schopná se akce zúčastnit. Přeskočila mezi námi jiskra a u jedné schůzky nezůstalo. Na tábor jsme spolu jeli už jako pár.
Zanedlouho se nám narodily děti. V roce 1989 jsem se musel přes část léta postarat o nejstarší Andulku, protože druhé dítě bylo ještě malé a manželka vše nestíhala. Chtěl jsem jet na Lukov, a tak jsem vymyslel, že uspořádám Prázdniny s Brontosaurem pro rodiče s dětmi. To byl hodně silný zážitek, něco nového. Přijeli jiní lidé než na klasické bronťárny. Padli jsme si do oka a spousta z nich opakovaně jezdila na „Prádelníky“, které organizujeme dodnes.
S rokem 1989 se mi váže i další vzpomínka. V listopadu jsem byl s kolegy a šéfem – předsedou závodní organizace KSČ na postgraduálním studiu v Žilině a převratné změny jsme s počáteční nedůvěrou sledovali nejprve v tisku, pak i v televizi. Když jsem pak dorazil do Brna, prošel jsem městem plným plakátů a stavil se na štáb Občanského fóra. S překvapením a nadšením jsem sledoval, jak se to v něm hemží samými Brontosaury. Ti totiž měli zásluhou Jirky Bělohoubka, který dbal na prvotřídní propagaci, zkušenosti a přístup k rozmnožovacím strojům Socialistického svazu mládeže. A když přišla sametová revoluce, zejména brněnští toho využili a zajišťovali tisk letáků a dalších dokumentů.
V Brontosauru jsem aktivní dodnes, stále pořádám tábory pro rodiče s dětmi. Až za pár let přestanu pracovat, rád bych strávil vždy třeba půl roku na Lukově.
To je moje vysněná představa o důchodu.
Začátky nebyly vůbec růžové. Pepa Nos tehdy na hradě organizoval folkový festival, na který přišlo tisíc posluchačů. Jako Brontosauři jsme pomáhali zajistit pořadatelskou službu, aby nám návštěvníci nespadli z hradeb. Až příliš svobodná a nikým nepovolená akce se nelíbila komunistické státní bezpečnosti, která následující rok ve spojení s veřejnou bezpečností zaútočila.
Mládežníkům z obce zabavili nástěnku, kde byly naše fotky z minulého roku, jak jsme prošli vesnicí v oblecích z pytloviny. Hráli jsme si totiž na středověk (hra Morová rána). Velitel policejního okrsku nás kvůli snímkům obvinil z podpory Kukluxklanu. Čtvrtému turnusu tábora naštěstí až těsně před koncem sebrali adresář účastníků a všechny vyhnali z hradu. Archeolog Kohoutek dostal zákaz výzkumu na hradě, který začal porušovat až po 4 letech. Režim samozřejmě zrušil také další ročník folkového festivalu Pepy Nose. Policisté na nádraží, silnicích i v lesích odchytávali příchozí, lustrovali je a posílali domů.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Tímto zásahem režimu získal Lukov na popularitě jako protirežimní symbol a na naše tábory se pak hlásila spousta zájemců. Museli jsme ovšem dva roky počkat, než se situace uklidnila a mohli jsme se na hrad vrátit. A to ne na vykopávky, ale jako pomocníci na údržbu památky.
Zřícenina hradu byla v havarijním stavu a hrozilo, že i zbytek několika posledních zdí se brzy změní na pouhé hromady kamení zarostlé lískou a kopřivami, jak se již stalo jejich okolí. S nadšením jsme se pustili do oprav. Vykopávali jsme hradní jádro a zpevňovali zdi. Zachraňovali jsme raně gotickou bránu a klenbu paláce, opravili jsme vstupní věž i baštu Svatojánku. Podařily se nám i archeologické úspěchy. Třeba zcela nedávno jsme pod hromadou suti našli zbytky kostela, který jsme už léta hledali.
V roce 2013 jsme oslavili třicet roků Brontosauří pomoci hradu Lukov. Myslím, že se nám podařilo vrátit hradu ztracený lesk. Z trosek jsme vybudovali atraktivní turistický cíl.
Ač to podle vyprávění zatím moc nevypadá, sám jsem se k Brontosaurům dostal původně kvůli zájmu o přírodu. Ten se jako červená nit táhne celým mým dětstvím. Když jsem přišel domů ze školy, hned jsem si utíkal hrát na zahrádku. S rodiči jsme chodili na výlety do přírody a spali pod stanem. Také jsem každoročně jezdil na tábory. Na přírodovědné větvi gymnázia jsem si četl v Mladém světě o Brontosaurech. V roce 1977 jsem se pak zúčastnil kursu Šance 77, který pořádala Prázdninová škola Lipnice. A tam mě hned tři účastníci oslovili, jestli nemám zájem se zapojit do právě vzniklého štábu hnutí Brontosaurus na VUT. Já jsem řekl: „Samozřejmě, že ano.“
Brontosaurus se záhy stal hlavní náplní a vášní mého života. Studoval jsem tehdy v Brně elektro fakultu. Učení mi šlo lehce, tak jsem hodně času trávil s dobrou brontosauří partou na akcích na pomoc přírodě. V roce 1978 jsem se třeba zúčastnil druhého tábora historicky prvního ročníku Prázdnin s Brontosaurem. Konal se v Labských pískovcích a kromě úprav naučné stezky jsme pro obec Hřensko se sbíječkou v ruce budovali základy jakéhosi kiosku. Následující léta jsem už sám pořádal tábory v Moravském krase. Až později jsme začali pořádat akce na Lukově, který se stal mojí srdeční záležitostí a podnítil i můj zájem o historii a památky.
Právě přes organizaci tábora na tomto kouzelném hradě jsem se také seznámil se svojí budoucí, i když dnes už bývalou manželkou. Hlásila se na naše Prázdniny s Brontosaurem, ale byla sluchově postižená a používala sluchadlo. Sešel jsem se s ní, abych si ověřil, jestli bude schopná se akce zúčastnit. Přeskočila mezi námi jiskra a u jedné schůzky nezůstalo. Na tábor jsme spolu jeli už jako pár.
Zanedlouho se nám narodily děti. V roce 1989 jsem se musel přes část léta postarat o nejstarší Andulku, protože druhé dítě bylo ještě malé a manželka vše nestíhala. Chtěl jsem jet na Lukov, a tak jsem vymyslel, že uspořádám Prázdniny s Brontosaurem pro rodiče s dětmi. To byl hodně silný zážitek, něco nového. Přijeli jiní lidé než na klasické bronťárny. Padli jsme si do oka a spousta z nich opakovaně jezdila na „Prádelníky“, které organizujeme dodnes.
S rokem 1989 se mi váže i další vzpomínka. V listopadu jsem byl s kolegy a šéfem – předsedou závodní organizace KSČ na postgraduálním studiu v Žilině a převratné změny jsme s počáteční nedůvěrou sledovali nejprve v tisku, pak i v televizi. Když jsem pak dorazil do Brna, prošel jsem městem plným plakátů a stavil se na štáb Občanského fóra. S překvapením a nadšením jsem sledoval, jak se to v něm hemží samými Brontosaury. Ti totiž měli zásluhou Jirky Bělohoubka, který dbal na prvotřídní propagaci, zkušenosti a přístup k rozmnožovacím strojům Socialistického svazu mládeže. A když přišla sametová revoluce, zejména brněnští toho využili a zajišťovali tisk letáků a dalších dokumentů.
V Brontosauru jsem aktivní dodnes, stále pořádám tábory pro rodiče s dětmi. Až za pár let přestanu pracovat, rád bych strávil vždy třeba půl roku na Lukově.
To je moje vysněná představa o důchodu.
