|
Zdeněk Frélich
Když jsme poprvé přišli do zaniklé německé osady Zastávka a okolních ovocných sadů, bylo to na jedné straně místo okouzlující, na druhé nepříliš příjemné pro život. A to proto, že jej nikdo příliš neudržoval a území bylo z velké části zarostlé a pustnoucí. To bylo v roce 2006. |
Na podzim jsme na Zastávce uspořádali první Brontosauří akci a zjistili jsme, že lidem se místo hodně líbí. Pořád tam rostlo dost starých ovocných stromů, které vysázeli dávní němečtí obyvatelé této odlehlé části Rychlebských hor, předtím než byli po druhé světové válce odsunutí. Věděli jsme, že život původních dřevin se pomalu a jistě krátí. Chtěli jsme však duch místa zachránit. Postupně jsme vysadili několik desítek starých odrůd jabloní a hrušní. Dále jsme část dřevin přeroubovali místními odrůdami tak, aby genofond pokračoval dál. Ale chtěli jsme udělat radost i milovníkům moderních jablek, proto je v sadech také několik moderních odrůd. Ať si každý přijde na to svoje.
Současně jsme na místě udělali pomologický průzkum a podařilo se nám řadu odrůd určit. Všechno je zaznamenané a v mapách.
Zastávka má pro nás význam jako místo s historickou hodnotou a pohnutým příběhem a také jako prostor, kde se dá žít, tvořit a člověk se může rozvíjet. A současně je to obrovská šance pro biodiverzitu, které taková kombinace sadů, zahrad, luk a lesa vyhovuje.
Moc se těším se, až budu na Zastávku jezdit s dětmi, vyprávět jim a ukazovat vzrostlé ovocné stromy, které budou plné jablek a ze kterých si budeme vyrábět a vozit domů mošt. Doufám, že mě sady budou doprovázet až do konce mého snad dlouhého života.
Jinak pomoc Brontosaurů na Jesenicku začala už o pár let dříve. Prvním a největším impulsem pro nás byly zchátralé minerální prameny nad Lázněmi Jeseník. Těch tam v první polovině 19. století za doby Vincenta Priessnitze vyrostlo několik desítek, ale zejména po válce jim chyběla údržba. Tak chátraly a chátraly, až většina z nich přestala téct, některé se rozpadly a některé skoro zmizely ze světa. Naštěstí se o ně zajímal místní nadšenec a zejména zručný stavitel Ondra Truneček. S naší pomocí je začal opravovat.
Postupně jsme do původní slávy uvedli asi 20 pramenů, ze kterých nyní teče velmi chutná voda. Celé území je protkáno sítí stezek s naučnými panely, po kterých chodí lázeňští hosté. Toto je velké dílo a krásný výsledek Brontosauří práce na Jesenicku. Teprve pak přišly na řadu některé drobné památky, vojenský areál na Muně a v mém případě také zaniklá osada Zastávka.
Jsem moc rád, že jsem u všeho mohl být už od počátku, což je pro mě velice cenná zkušenost. Je radost organizovat akce, když vidíš, že za tebou zůstávají konkrétní a trvalé výsledky, které navíc slouží ostatním. Právě proto mě zde tolik bavilo (a doposud baví) organizovat akce.
Můj úplně první tábor s Brontosaurem se jmenoval „Kdy přijde ta chvíle.“ A prvním, koho jsem potkal, byl samozřejmě Tom Hradil. To je velká osobnost a zajímavý člověk, který se později stal i předsedou celé organizace.
Od té doby jsem srdcem Brontosaurus – letos již patnáct let. První tři roky jsem jako účastník jezdil po víkendovkách a táborech, později jsem akce začal sám organizovat. Poprvé tábor v Muchovicích v Beskydech, který se jmenoval O lesích a lidech. Když to tak počítám, dosud jsem uspořádal asi pět táborů a něco mezi padesáti a sedmdesáti víkendovkami.
Ačkoliv už jsem starej páprda, pořád mě akce pod hlavičkou dávného veleještěra baví. Dřív se mi nejvíce líbily hry, teď mi ostatní „nadávají“ do workholiků. A vůbec nejlepší na Brontosauru je, že zde člověk potká tolik zajímavých lidí, které by jinde potkal jen stěží a ještě by se s nimi musel složitě seznamovat. A díky nim pozná i spoustu možností, které život nabízí. Tak za to jsem asi nejvíc vděčný. No a to, že jsem se zde seznámil se svou současnou manželkou Verčou, je už jen třešnička na Brontosauřím dortu.
Současně jsme na místě udělali pomologický průzkum a podařilo se nám řadu odrůd určit. Všechno je zaznamenané a v mapách.
Zastávka má pro nás význam jako místo s historickou hodnotou a pohnutým příběhem a také jako prostor, kde se dá žít, tvořit a člověk se může rozvíjet. A současně je to obrovská šance pro biodiverzitu, které taková kombinace sadů, zahrad, luk a lesa vyhovuje.
Moc se těším se, až budu na Zastávku jezdit s dětmi, vyprávět jim a ukazovat vzrostlé ovocné stromy, které budou plné jablek a ze kterých si budeme vyrábět a vozit domů mošt. Doufám, že mě sady budou doprovázet až do konce mého snad dlouhého života.
Jinak pomoc Brontosaurů na Jesenicku začala už o pár let dříve. Prvním a největším impulsem pro nás byly zchátralé minerální prameny nad Lázněmi Jeseník. Těch tam v první polovině 19. století za doby Vincenta Priessnitze vyrostlo několik desítek, ale zejména po válce jim chyběla údržba. Tak chátraly a chátraly, až většina z nich přestala téct, některé se rozpadly a některé skoro zmizely ze světa. Naštěstí se o ně zajímal místní nadšenec a zejména zručný stavitel Ondra Truneček. S naší pomocí je začal opravovat.
Postupně jsme do původní slávy uvedli asi 20 pramenů, ze kterých nyní teče velmi chutná voda. Celé území je protkáno sítí stezek s naučnými panely, po kterých chodí lázeňští hosté. Toto je velké dílo a krásný výsledek Brontosauří práce na Jesenicku. Teprve pak přišly na řadu některé drobné památky, vojenský areál na Muně a v mém případě také zaniklá osada Zastávka.
Jsem moc rád, že jsem u všeho mohl být už od počátku, což je pro mě velice cenná zkušenost. Je radost organizovat akce, když vidíš, že za tebou zůstávají konkrétní a trvalé výsledky, které navíc slouží ostatním. Právě proto mě zde tolik bavilo (a doposud baví) organizovat akce.
Můj úplně první tábor s Brontosaurem se jmenoval „Kdy přijde ta chvíle.“ A prvním, koho jsem potkal, byl samozřejmě Tom Hradil. To je velká osobnost a zajímavý člověk, který se později stal i předsedou celé organizace.
Od té doby jsem srdcem Brontosaurus – letos již patnáct let. První tři roky jsem jako účastník jezdil po víkendovkách a táborech, později jsem akce začal sám organizovat. Poprvé tábor v Muchovicích v Beskydech, který se jmenoval O lesích a lidech. Když to tak počítám, dosud jsem uspořádal asi pět táborů a něco mezi padesáti a sedmdesáti víkendovkami.
Ačkoliv už jsem starej páprda, pořád mě akce pod hlavičkou dávného veleještěra baví. Dřív se mi nejvíce líbily hry, teď mi ostatní „nadávají“ do workholiků. A vůbec nejlepší na Brontosauru je, že zde člověk potká tolik zajímavých lidí, které by jinde potkal jen stěží a ještě by se s nimi musel složitě seznamovat. A díky nim pozná i spoustu možností, které život nabízí. Tak za to jsem asi nejvíc vděčný. No a to, že jsem se zde seznámil se svou současnou manželkou Verčou, je už jen třešnička na Brontosauřím dortu.
