 | Saša "Veverka" Holubová Říkali mi Veverka. Na starou adresu dorazil dopis se žádostí o její příběh Brontosaura. Dávno tam sice nežije, ale dopis byl nakonec doručen a z velké dálky se vrátily vzpomínky. Tedy, to byla tenkrát turbulence! |
Celá ta záležitost s Brontosaurem je natolik spjatá s jednou etapou jejího života, že příběhem by mohla být ta obrovská intenzita prožitku, zážitku, motivace, uspokojení, seberealizace, nadšení, sebereflexe, poučení, sebevzdělání, prostě vývoje.
Do etapy tehdy vstoupil mladý člověk na prahu dospělosti, kdesi v nitru postrádající na průmyslovém severu v šedi Svazu československo sovětského přátelství a Pionýra zážitky Rychlých šípů, krajinu Bílého tesáka, dobrodružství Robinsona, svobodu Vinnetoua.
A tak první přihlášku na Prázdniny s Brontosaurem pečlivě vybral právě s ohledem na vše výše chybějící. Zvolená zřícenina hradu Helfštýn 1982 brněnské buňky neomylně započala jednu z nejnaplněnějších etap jeho života.
Spát na hradní zdi? Chodit si po hradě jako majitel? Objevovat původní hradby proutkem profesora Gardavského a pak ty hradby na věky dostavět? Svět se mu obrátil vzhůru nohama. Gradace nastala ještě týž rok na železniční trase Praha –Brno, když všichni účastníci Psb 82 buňky Brno přijali pozvání na jejich víkendový Slovanský bál a poté Slet strašidel. Směsice lidí nastupujících na Hlavním nádraží Praha se okamžitě zidentifikovala, zabrala celý vagon pro sebe a po cestě tam a zpět (2x) se natolik utužila, že si na několik následných let zaplnila prázdniny (Klondike při rekonstrukci úzkokolejné železnice na Čiernom Balogu) a víkendy (tematické po celé republice nebo v pražských obývácích při strategické hře Železnice). Sama pro sebe.
Další prázdniny si přidal trochu ekologie - mapování ekosystému zasypávajícího se Českého středohoří velkolomem Maxim Gorkij -Radovesické výsypky. Míra Patrik z Dětí Země tam zrovna začínal „kariéru“. A což takhle zkusit třeba jeskyňáře při obnově Trúby na Štramberku? Nebo ostravskou buňku Dalibora Bednáře při opravě parku v Jevíčku? Nebo karlovarskou odnož „Ygora …“ a práce kolem kláštera v Teplé? Československem napříč, vždy s kytarou a tmavě fialovým „outdoorem“ po mámě, tátovi a dědovi.
Doma v Litvínově zapadl, do svého času velmi silné, buňky zachraňující nad dolem zámek Jezeří nebo zalesňující holiny Krušných a Jizerských hor. Vynikající lídři Míra Brožík a Petr Pakosta (oceněný letos cenou Josefa Vavrouška) ho učí organizaci a řízení, on pak vedoucí PsB. Pár dnů před sametovou revolucí sedíme kvůli inverzím všichni i s Vavrouškem na stadionu v Teplicích a poprvé v životě vedeme dialog s nomenklaturou.
Jako vrchol připravil s týmem trasy Praha – Brno vlastní Prázdniny s Brontosaurem v Krušných horách, přípravě věnovali rok. Středoškolští účastníci se netají s jakou obrovskou intenzitou prožitku, zážitku, motivace, uspokojení, seberealizace, nadšení, sebereflexe, poučení, sebevzdělání, prostě vývoje, celý tábor prožili.
Kruh se začal uzavírat, Brontasurus v něm dospěl. A pak se uložil ke spánku, na dvě desítky let k ledu. Nastala jiná etapa. Jeho doba ledová. Příběh by tak mohl skončit.
Jenže se něco děje. Nějaký omládlý, globálním oteplováním rozmrzající gigant, se zase intenzivně hlásí. Jako by měl znova potřebu ukousnout si té síly. Už jen ty znamení formou letošních náhodných setkání! Vrstevníkobrontosaurus Jirka Kulich ze střediska ekologické výchovy na Rýchorách nebo Milena Andrlová, spolubrontosauřice z trasy Praha-Brno, koordinátorka hipoturistiky pro ČR.
Tohle je myslím její pravý příběh. Brontosaurus v ní. Když ucítí potřebu, tak se prostě probudí, člověka naplní a jeho síla se pak promění v obyčejný pocit štěstí.
Do etapy tehdy vstoupil mladý člověk na prahu dospělosti, kdesi v nitru postrádající na průmyslovém severu v šedi Svazu československo sovětského přátelství a Pionýra zážitky Rychlých šípů, krajinu Bílého tesáka, dobrodružství Robinsona, svobodu Vinnetoua.
A tak první přihlášku na Prázdniny s Brontosaurem pečlivě vybral právě s ohledem na vše výše chybějící. Zvolená zřícenina hradu Helfštýn 1982 brněnské buňky neomylně započala jednu z nejnaplněnějších etap jeho života.
Spát na hradní zdi? Chodit si po hradě jako majitel? Objevovat původní hradby proutkem profesora Gardavského a pak ty hradby na věky dostavět? Svět se mu obrátil vzhůru nohama. Gradace nastala ještě týž rok na železniční trase Praha –Brno, když všichni účastníci Psb 82 buňky Brno přijali pozvání na jejich víkendový Slovanský bál a poté Slet strašidel. Směsice lidí nastupujících na Hlavním nádraží Praha se okamžitě zidentifikovala, zabrala celý vagon pro sebe a po cestě tam a zpět (2x) se natolik utužila, že si na několik následných let zaplnila prázdniny (Klondike při rekonstrukci úzkokolejné železnice na Čiernom Balogu) a víkendy (tematické po celé republice nebo v pražských obývácích při strategické hře Železnice). Sama pro sebe.
Další prázdniny si přidal trochu ekologie - mapování ekosystému zasypávajícího se Českého středohoří velkolomem Maxim Gorkij -Radovesické výsypky. Míra Patrik z Dětí Země tam zrovna začínal „kariéru“. A což takhle zkusit třeba jeskyňáře při obnově Trúby na Štramberku? Nebo ostravskou buňku Dalibora Bednáře při opravě parku v Jevíčku? Nebo karlovarskou odnož „Ygora …“ a práce kolem kláštera v Teplé? Československem napříč, vždy s kytarou a tmavě fialovým „outdoorem“ po mámě, tátovi a dědovi.
Doma v Litvínově zapadl, do svého času velmi silné, buňky zachraňující nad dolem zámek Jezeří nebo zalesňující holiny Krušných a Jizerských hor. Vynikající lídři Míra Brožík a Petr Pakosta (oceněný letos cenou Josefa Vavrouška) ho učí organizaci a řízení, on pak vedoucí PsB. Pár dnů před sametovou revolucí sedíme kvůli inverzím všichni i s Vavrouškem na stadionu v Teplicích a poprvé v životě vedeme dialog s nomenklaturou.
Jako vrchol připravil s týmem trasy Praha – Brno vlastní Prázdniny s Brontosaurem v Krušných horách, přípravě věnovali rok. Středoškolští účastníci se netají s jakou obrovskou intenzitou prožitku, zážitku, motivace, uspokojení, seberealizace, nadšení, sebereflexe, poučení, sebevzdělání, prostě vývoje, celý tábor prožili.
Kruh se začal uzavírat, Brontasurus v něm dospěl. A pak se uložil ke spánku, na dvě desítky let k ledu. Nastala jiná etapa. Jeho doba ledová. Příběh by tak mohl skončit.
Jenže se něco děje. Nějaký omládlý, globálním oteplováním rozmrzající gigant, se zase intenzivně hlásí. Jako by měl znova potřebu ukousnout si té síly. Už jen ty znamení formou letošních náhodných setkání! Vrstevníkobrontosaurus Jirka Kulich ze střediska ekologické výchovy na Rýchorách nebo Milena Andrlová, spolubrontosauřice z trasy Praha-Brno, koordinátorka hipoturistiky pro ČR.
Tohle je myslím její pravý příběh. Brontosaurus v ní. Když ucítí potřebu, tak se prostě probudí, člověka naplní a jeho síla se pak promění v obyčejný pocit štěstí.
