|
Jiří Kulich
Zájem o ochranu přírody mne provázel od raného dětství a přivedl i k Brontosaurovi. Chodil jsem do přírodovědného kroužku, spolupracoval s místním konzervátorem ochrany přírody, účastnil se biologické olympiády. Ke konci střední školy, myslím, že v roce 1979 jsem kdesi objevil inzerát s nabídkou Studijního tábora Hnutí Brontosaurus na Zvířeticích. |
Přihlásil jsem se a ovlivnilo mne to v mnoha věcech. Důsledky tehdejšího prvního setkání s Brontosaurem jsou v mém životě patrné dodnes.
Na akci panovala atmosféra, jakou jsem dosud nikde nezažil. Otevřená, svobodná, tvořivá. Nadchlo mě to. Organizátor Vašek Petříček, jeho zaujetí pro věc a kamarádské chování, ač byl přibližně o dvacet let starší než účastníci, další osobnosti tehdejšího ochranářského dění – například Jan Čeřovský nebo Vojen Ložek, ostatní účastníci tábora i první možnost setkání s ochranáři se západu, to vše tvořilo svět který mi tehdy přišel hodně odlišný od zbytku společnosti.
Brontosauři se vzápětí stali hlavní náplní mého volného času, ale měli i zásadní vliv na to, čemu jsem se věnoval ve škole a posléze v zaměstnání. Na univerzitě v Praze jsem opět potkal některé z lidí, kteří prošli zvířetickým táborem i další podobně naladěné lidi a založili jsme univerzitní skupinu Brontosaura, na níž se postupně nabalovali další a další lidé napříč fakultami. Záhy jsem se sám stal organizátorem. Pořádal jsem tábory, víkendovky, diskuse, kulturní akce.
U běžných akcí jsme neměli problémy s tehdejším komunistickým režimem. Horší to bylo, když jsme začali pořádat veřejné diskuse s odborníky. Vybírali jsme si kontroverzní témata, jako byl záměr výstavby nové lanovky na Sněžku, ohrožení pražské Stromovky nebo vodní dílo Gabčíkovo Nagymaros. Svaz socialistické mládeže nás tlačil k tomu, abychom podobné besedy nepořádali vůbec, nebo jen ve velmi umírněné formě. Brali jsme jako výzvu a dobrodružství, jak uniknout omezení režimu a zároveň se věnovat věcem, které nám přišly důležité.
Občas se vyskytly i neuvěřitelné situace. V rámci oficiální akce „Setkání mládeže na Šumavě“ se v roce 1988 podařilo zorganizovat první větší setkání s mladými ochranáři a ekologickými aktivisty ze Západu. Mohli jsme pozvat i zahraniční hosty, čehož jsme ani na chvilku nezaváhali využít. Tak se akce zúčastnil myslím například Milan Horáček, emigrant, který byl aktivní v německé Straně zelených. Jinak téměř vyloučenou možnost setkat se se zahraničními aktivisty využili i českoslovenští disidenti – třeba lidé kolem slovenského hnutí Bratislava Nahlas. Setkání přitom bývalo pod přísným dohledem tehdejšího režimu. Tak se nakonec na Šumavě mezi stany potkávala tváří v tvář velmi paradoxní směs lidí od emigrantů a disidentů přes tajné policisty až po tehdejší vedoucí představitele režimu.
Po dokončení studií se moje aktivity s Brontosaurem zcela přirozeně přelily do mého zaměstnání. Profesně jsem se chtěl věnovat činnosti na pomezí ochrany přírody a vzdělávání – tedy ekologické výchově. Nastoupil jsem do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde tehdy pracovali i někteří moji přátelé ze Zvířetic. Organizoval jsem tu vzdělávací kursy pro pracovníky ochrany přírody i pro veřejnost, věnoval se návštěvnickým službám v národních parcích chráněných krajinných oblastech a naučným stezkám a v tom všem se promítaly zkušenosti z Brontosaura.
Po revoluci jsem nastoupil na Ministerstvo životního prostředí a měl příležitost využít zkušeností z Brontosaura i další činnosti při zakládání systému ekologické výchovy v České republice. Pak jsme na sklonku roku 1990 s manželkou využili nabídku tehdejšího ředitele Krkonošského národního parku a rozjeli na Rýchorách v Krkonoších činnost Českého střediska ekologické výchovy, jednoho z prvních zařízení tohoto druhu u nás. Opět jsem využil zkušenosti z brontosauřích akcí, vymyšlené programy, hry, dramaturgii. Po konfrontaci s takovými úskalími fungování v rámci státní instituce jako jsou byrokratické postupy a nekompetentní rozhodování jsme se v roce 1994 rozhodli osamostatnit, odejít ze státního sektoru a jít vlastní cestou. Oklikou přes státní správu jsem se tak s ekologickou výchovou vrátili zpět k Brontosaurům, protože v činnosti centra jsme pak pokračovali pod základním článkem SEVER.
To bylo náročné období, protože jsme začínali z ničeho. Profesionalizace organizace byla snad největší výzva mého života s Brontosaurem. Ale povedlo se. Teď máme fungující středisko ekologické výchovy, které nabízí výukové programy i dlouhodobé vzdělávací projekty pro školy, vzdělávací akce pro učitele i pro veřejnost, a také třeba poradenství.
Už se ekologické výchově věnuji řadu let, ale motivaci pro další činnost neztrácím. Nejvíce ji čerpám, když vidím spokojené účastníky, kterým jsme něco dali. Velmi mě dnes povzbuzuje úspěšná práce s učiteli. Když mám pocit, že zažili něco podobného jako já kdysi na táboře na Zvířeticích, že se jim otevřel nový svět. A pak se sami začnou věnovat ekologické výchově na svojí škole.
Na akci panovala atmosféra, jakou jsem dosud nikde nezažil. Otevřená, svobodná, tvořivá. Nadchlo mě to. Organizátor Vašek Petříček, jeho zaujetí pro věc a kamarádské chování, ač byl přibližně o dvacet let starší než účastníci, další osobnosti tehdejšího ochranářského dění – například Jan Čeřovský nebo Vojen Ložek, ostatní účastníci tábora i první možnost setkání s ochranáři se západu, to vše tvořilo svět který mi tehdy přišel hodně odlišný od zbytku společnosti.
Brontosauři se vzápětí stali hlavní náplní mého volného času, ale měli i zásadní vliv na to, čemu jsem se věnoval ve škole a posléze v zaměstnání. Na univerzitě v Praze jsem opět potkal některé z lidí, kteří prošli zvířetickým táborem i další podobně naladěné lidi a založili jsme univerzitní skupinu Brontosaura, na níž se postupně nabalovali další a další lidé napříč fakultami. Záhy jsem se sám stal organizátorem. Pořádal jsem tábory, víkendovky, diskuse, kulturní akce.
U běžných akcí jsme neměli problémy s tehdejším komunistickým režimem. Horší to bylo, když jsme začali pořádat veřejné diskuse s odborníky. Vybírali jsme si kontroverzní témata, jako byl záměr výstavby nové lanovky na Sněžku, ohrožení pražské Stromovky nebo vodní dílo Gabčíkovo Nagymaros. Svaz socialistické mládeže nás tlačil k tomu, abychom podobné besedy nepořádali vůbec, nebo jen ve velmi umírněné formě. Brali jsme jako výzvu a dobrodružství, jak uniknout omezení režimu a zároveň se věnovat věcem, které nám přišly důležité.
Občas se vyskytly i neuvěřitelné situace. V rámci oficiální akce „Setkání mládeže na Šumavě“ se v roce 1988 podařilo zorganizovat první větší setkání s mladými ochranáři a ekologickými aktivisty ze Západu. Mohli jsme pozvat i zahraniční hosty, čehož jsme ani na chvilku nezaváhali využít. Tak se akce zúčastnil myslím například Milan Horáček, emigrant, který byl aktivní v německé Straně zelených. Jinak téměř vyloučenou možnost setkat se se zahraničními aktivisty využili i českoslovenští disidenti – třeba lidé kolem slovenského hnutí Bratislava Nahlas. Setkání přitom bývalo pod přísným dohledem tehdejšího režimu. Tak se nakonec na Šumavě mezi stany potkávala tváří v tvář velmi paradoxní směs lidí od emigrantů a disidentů přes tajné policisty až po tehdejší vedoucí představitele režimu.
Po dokončení studií se moje aktivity s Brontosaurem zcela přirozeně přelily do mého zaměstnání. Profesně jsem se chtěl věnovat činnosti na pomezí ochrany přírody a vzdělávání – tedy ekologické výchově. Nastoupil jsem do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde tehdy pracovali i někteří moji přátelé ze Zvířetic. Organizoval jsem tu vzdělávací kursy pro pracovníky ochrany přírody i pro veřejnost, věnoval se návštěvnickým službám v národních parcích chráněných krajinných oblastech a naučným stezkám a v tom všem se promítaly zkušenosti z Brontosaura.
Po revoluci jsem nastoupil na Ministerstvo životního prostředí a měl příležitost využít zkušeností z Brontosaura i další činnosti při zakládání systému ekologické výchovy v České republice. Pak jsme na sklonku roku 1990 s manželkou využili nabídku tehdejšího ředitele Krkonošského národního parku a rozjeli na Rýchorách v Krkonoších činnost Českého střediska ekologické výchovy, jednoho z prvních zařízení tohoto druhu u nás. Opět jsem využil zkušenosti z brontosauřích akcí, vymyšlené programy, hry, dramaturgii. Po konfrontaci s takovými úskalími fungování v rámci státní instituce jako jsou byrokratické postupy a nekompetentní rozhodování jsme se v roce 1994 rozhodli osamostatnit, odejít ze státního sektoru a jít vlastní cestou. Oklikou přes státní správu jsem se tak s ekologickou výchovou vrátili zpět k Brontosaurům, protože v činnosti centra jsme pak pokračovali pod základním článkem SEVER.
To bylo náročné období, protože jsme začínali z ničeho. Profesionalizace organizace byla snad největší výzva mého života s Brontosaurem. Ale povedlo se. Teď máme fungující středisko ekologické výchovy, které nabízí výukové programy i dlouhodobé vzdělávací projekty pro školy, vzdělávací akce pro učitele i pro veřejnost, a také třeba poradenství.
Už se ekologické výchově věnuji řadu let, ale motivaci pro další činnost neztrácím. Nejvíce ji čerpám, když vidím spokojené účastníky, kterým jsme něco dali. Velmi mě dnes povzbuzuje úspěšná práce s učiteli. Když mám pocit, že zažili něco podobného jako já kdysi na táboře na Zvířeticích, že se jim otevřel nový svět. A pak se sami začnou věnovat ekologické výchově na svojí škole.
