|
Blanka "Moja" Dobešová
Poprvé jsem se na akci Hnutí Brontosaurus ocitla v sedmnácti, na letním kurzu Škola ekologického myšlení. A ten kurz mi, myslím, změnil život. Vzpomínám si, jak jsem při závěrečné reflexi plakala plná frustrace i úlevy zároveň. Můj život na střední škole byl plochý a nemotorný. Mí tehdejší kamarádi chodili na diskotéky a opíjeli se. A já chodila s nimi, abych nebyla sama. |
|
|
Brontosaurus mě obklopil hluboce dobrými lidmi, kteří jsou nositeli spousty ctností. Jsou to přátelé, v jejichž blízkosti člověk nemůže ustrnout. Hnutí Brontosaurus pro mě znamenalo prostředí, kde jsem mohla rozvíjet své schopnosti, poznala jsem, co je ve mně dobré a výjimečné, a dostávala jsem nesčetně příležitostí, abych to mohla uplatňovat. A teď si to nesu v sobě a čerpám z toho snad každý den.
Brontosaurus ve mně rozvíjel sílu a odvahu chodit cestami, kterými nikdo nechodí, a tak je vyšlapat pro druhé. Po několika letech, co se věnuji přírodnímu pohřebnictví, jsme společně s dvěma přítelkyněmi založila „ekofunebráckou“ iniciativu Ke kořenům. |
|
Při tom všem mě sžíral pocit, že mezi ně nezapadám. S mým vegetariánstvím, starostmi o rozvojové země, tibetskou vlajkou a ekologickými ohledy jsem se v našem maloměstě vždycky pohybovala na hraně trapnosti.
Na Škole ekologického myšlení jsem potkala lidi, kteří mě fascinovali. Byli tvořiví, vtipní, uvědomělí. Hráli jsme zážitkové hry, o kterých jsem nikdy dřív neměla ponětí. Některé byly vážné. Třeba hra simulující dění ve vesnici ohrožené výstavbou supermarketu. Nebo Fishbanks, která nám dala možnost vcítit se do rybářů drancující mořský život. A u některých jsem se smála jako nikdy dřív – když jsme si pod trička nacpali spacáky a oblečení a pak na hřišti hráli sumo, dokud se nesetmělo. A také hry, které vlastně nebyly tak docela hrami – když jsme si měli vybrat, jestli zůstaneme bez večeře nebo zabijeme králíka. To všechno jsem lačně hltala a hluboce se mě to dotýkalo. Osvobozovalo mě, že jsou nablízku lidé, kteří rozumějí mým názorům, protože je sami žijí. S řadou z nich jsme dodnes přátelé a to, co dělají, mě povzbuzuje stejně jako tehdy. Jsou občansky aktivní v různých neziskovkách a médiích a z některých jsou už i zelení a hraví rodiče.
Podruhé jsem se s Brontosaurem setkala až na vysoké. Studovala jsem environmentalistiku a bydlela v komunitním bydlení. Cítila jsem se mezi svými, šťastnější než dřív. K Hnutí mě tedy podruhé nedovedla touha poznat spřízněné lidi, ale chuť zkusit si sama organizovat akce, které mohou někomu proměnit vnímání světa i sebe sama tak, jak se stalo mně. První víkendovky jsme organizovaly společně s mou kamarádkou Elsou na biofarmě u Netíků. Na podzim jsme sbírali brambory, na jaře pleli cibuli. Při tom jsme si povídali o ekologickém zemědělství, jezdili na koni, koupali se v rybníce a po večerech hráli hry a zpívali u kytary. Jezdívala jsem tam čtyři roky a mimo to jsem začala organizovat i letní zážitkové kurzy na jesenických loukách. Z té doby ve mně nejvíc zůstaly vzpomínky na to, jak jsme zpívali při kosení vysoké trávy, vařili na ohni, myli se v potoce a pak do setmění i po něm hráli hry, které rozvíjeli naše sebepoznání i schopnosti.
Díky kurzům Hnutí Brontosaurus jsem si osvojila principy zážitkové pedagogiky a organizování, které mi pomohly ve všem, čemu jsem se věnovala. Začala jsem učit environmentální výchovu a později jsem společně s blízkými kamarády z Hnutí založili lesní mateřskou školku Dobroděj. To pro nás byl přelom. Najednou jsme tu nebyli jen sami pro sebe. Pořádání víkendovek a kurzů v Brontosaurovi nás organizačně stmelilo, už jsme spolu ledaco zažili a tak se naše přátelství stalo základem pro chod školky. Najednou ta léta v „brontosauřím inkubátoru“ začala dávat o to větší smysl. Cítili jsme radost z toho, jak se mohou uplatnit naše schopnosti i hravost – a zejména z toho, že to cítí děti a rodiče. Nila, jedna z mých nejbližších brontosauřích přítelkyň, se stala hlavní lektorkou Dobroděje. A po necelých dvou letech fungování se do školky hlásí víc dětí, než může Dobroděj přijmout.
Na Škole ekologického myšlení jsem potkala lidi, kteří mě fascinovali. Byli tvořiví, vtipní, uvědomělí. Hráli jsme zážitkové hry, o kterých jsem nikdy dřív neměla ponětí. Některé byly vážné. Třeba hra simulující dění ve vesnici ohrožené výstavbou supermarketu. Nebo Fishbanks, která nám dala možnost vcítit se do rybářů drancující mořský život. A u některých jsem se smála jako nikdy dřív – když jsme si pod trička nacpali spacáky a oblečení a pak na hřišti hráli sumo, dokud se nesetmělo. A také hry, které vlastně nebyly tak docela hrami – když jsme si měli vybrat, jestli zůstaneme bez večeře nebo zabijeme králíka. To všechno jsem lačně hltala a hluboce se mě to dotýkalo. Osvobozovalo mě, že jsou nablízku lidé, kteří rozumějí mým názorům, protože je sami žijí. S řadou z nich jsme dodnes přátelé a to, co dělají, mě povzbuzuje stejně jako tehdy. Jsou občansky aktivní v různých neziskovkách a médiích a z některých jsou už i zelení a hraví rodiče.
Podruhé jsem se s Brontosaurem setkala až na vysoké. Studovala jsem environmentalistiku a bydlela v komunitním bydlení. Cítila jsem se mezi svými, šťastnější než dřív. K Hnutí mě tedy podruhé nedovedla touha poznat spřízněné lidi, ale chuť zkusit si sama organizovat akce, které mohou někomu proměnit vnímání světa i sebe sama tak, jak se stalo mně. První víkendovky jsme organizovaly společně s mou kamarádkou Elsou na biofarmě u Netíků. Na podzim jsme sbírali brambory, na jaře pleli cibuli. Při tom jsme si povídali o ekologickém zemědělství, jezdili na koni, koupali se v rybníce a po večerech hráli hry a zpívali u kytary. Jezdívala jsem tam čtyři roky a mimo to jsem začala organizovat i letní zážitkové kurzy na jesenických loukách. Z té doby ve mně nejvíc zůstaly vzpomínky na to, jak jsme zpívali při kosení vysoké trávy, vařili na ohni, myli se v potoce a pak do setmění i po něm hráli hry, které rozvíjeli naše sebepoznání i schopnosti.
Díky kurzům Hnutí Brontosaurus jsem si osvojila principy zážitkové pedagogiky a organizování, které mi pomohly ve všem, čemu jsem se věnovala. Začala jsem učit environmentální výchovu a později jsem společně s blízkými kamarády z Hnutí založili lesní mateřskou školku Dobroděj. To pro nás byl přelom. Najednou jsme tu nebyli jen sami pro sebe. Pořádání víkendovek a kurzů v Brontosaurovi nás organizačně stmelilo, už jsme spolu ledaco zažili a tak se naše přátelství stalo základem pro chod školky. Najednou ta léta v „brontosauřím inkubátoru“ začala dávat o to větší smysl. Cítili jsme radost z toho, jak se mohou uplatnit naše schopnosti i hravost – a zejména z toho, že to cítí děti a rodiče. Nila, jedna z mých nejbližších brontosauřích přítelkyň, se stala hlavní lektorkou Dobroděje. A po necelých dvou letech fungování se do školky hlásí víc dětí, než může Dobroděj přijmout.
České pohřební rituály skomírají, stále více pozůstalých volí pro své zemřelé jen kremaci bez obřadu, a tak u nás víc než třetina zemřelých nemá žádné poslední rozloučení. S iniciativou Ke kořenům bychom chtěli české pohřby oživit a ozelenit, aby se staly důstojnými oslavami života zemřelých. Ke kořenům znamená zejména ke kořenům stromů. Proto v Praze zakládáme první český přírodní hřbitov Les vzpomínek, kde bude možné ke stromům pohřbívat popel zemřelých.
Ale znamená to také ke kořenům blízkých vztahů a sebe sama. Chceme organizovat pohřby, které jsou jedinečným a posilujícím přechodovým rituálem. Pohřby byly vždy silným společným zážitkem, který člověka proměňuje a stmeluje jej s komunitou pozůstalých. A tenhle nedocenitelný význam pohřbu bychom chtěli připomínat a oživovat. Asi vás snadno napadne, jak se v tom mohou uplatnit ty schopnosti a dovednosti, které jsem rozvíjela v Hnutí. V Brontosaurovi jsem se jako organizátorka učila pracovat s působením slov, hudby, ticha, světla, výtvarného umění, divadla i přírody. Naučila jsem se vytvářet podmínky pro zážitky, které člověka proměňují. Zážitek je dar, který sami nikomu nepřivodíte. Je to tajemství, nemůžete jej donutit, aby přišlo. Ale můžete k sobě přizvat tvořivé lidi, kteří v sobě snoubí odvahu a pokoru, díky kterým se pro takové zážitky vytvoří prostor. Protože pozůstalí, kteří někoho blízkého ztratili, takové posilující a proměňující zážitky potřebují, aby se necítili sami, když procházejí jedním z nejtěžších období svého života.
Když se dívám na svůj příběh zpětně, tak vidím, jak ve mně od mých sedmnácti díky lidem z Brontosaura rostla odvaha být sama sebou a stát si za svými hodnotami. Jako by mě Brontosaurus ponořil do nějakého růstového roztoku, kteří vytvořili jeho organizátoři, a pak mi dovolil růst dál tím, že jsem se sama stala organizátorkou, což ve mně upevnilo to, co jsem se do té doby naučila. Brontosaurus mi tak dovolil žít to, co je pro mě cenné – tvořivě se projevovat ve prospěch druhých.
Ale znamená to také ke kořenům blízkých vztahů a sebe sama. Chceme organizovat pohřby, které jsou jedinečným a posilujícím přechodovým rituálem. Pohřby byly vždy silným společným zážitkem, který člověka proměňuje a stmeluje jej s komunitou pozůstalých. A tenhle nedocenitelný význam pohřbu bychom chtěli připomínat a oživovat. Asi vás snadno napadne, jak se v tom mohou uplatnit ty schopnosti a dovednosti, které jsem rozvíjela v Hnutí. V Brontosaurovi jsem se jako organizátorka učila pracovat s působením slov, hudby, ticha, světla, výtvarného umění, divadla i přírody. Naučila jsem se vytvářet podmínky pro zážitky, které člověka proměňují. Zážitek je dar, který sami nikomu nepřivodíte. Je to tajemství, nemůžete jej donutit, aby přišlo. Ale můžete k sobě přizvat tvořivé lidi, kteří v sobě snoubí odvahu a pokoru, díky kterým se pro takové zážitky vytvoří prostor. Protože pozůstalí, kteří někoho blízkého ztratili, takové posilující a proměňující zážitky potřebují, aby se necítili sami, když procházejí jedním z nejtěžších období svého života.
Když se dívám na svůj příběh zpětně, tak vidím, jak ve mně od mých sedmnácti díky lidem z Brontosaura rostla odvaha být sama sebou a stát si za svými hodnotami. Jako by mě Brontosaurus ponořil do nějakého růstového roztoku, kteří vytvořili jeho organizátoři, a pak mi dovolil růst dál tím, že jsem se sama stala organizátorkou, což ve mně upevnilo to, co jsem se do té doby naučila. Brontosaurus mi tak dovolil žít to, co je pro mě cenné – tvořivě se projevovat ve prospěch druhých.
