|
David "Maleda" Kolesík
Brontosaurem jsem se stal už ve čtyřech letech. S kamarády jsme se tehdy nudili a neměli co dělat. Proto jsem uvítal, když mě můj starší bratr, který už chodil do oddílu, vzal na Brontosauří sraz. Akce mě velice zaujala a sám jsem se zapojil do činnosti oddílu Vlkani Mikulčice. S nadšením jsem se dozvídal více o přírodě a jak v ní sám přežít. |
|
S vedoucími byla sranda. S Brontosaurem jsem jako dítě prožil řadu bezvadných let a později jsem se stal instruktorem. Dnes je mi šestnáct a už sám připravuji hry a další aktivity pro mladší děti.
Samozřejmě, ve čtyřech letech jsem do oddílu chodil spíš pro zábavu, kvůli hrám. Naše nejoblíbenější se jmenovala Praporky. Rozdělili jsme se na dvě poloviny a měli jsme za cíl získat vlajku protějšího družstva. Po nástupu do školy jsem se do činnosti oddílu už zařadil víc. Jezdili jsme na výpravy, poznal jsem zajímavá místa a dozvěděl jsem se hodně nového o přírodě.
Rád vzpomínám třeba na naši výpravu do nepřístupných jeskyní u Macochy, kam se normální člověk nedostane. Ráno jsme vešli dovnitř v modrých montérkách a večer jsme vylezli celí hnědí od bahna. Ale stálo to za to. Byla to zábava, hodně jsme lezli, plazili se úzkými chodbami. V jednom místě jsme museli překonat vodu za pomoci kyvadla z lana. A k tomu nám známý jeskyňář vyprávěl strašidelné historky, třeba jak se v některé chodbě někdo zasekl a trvalo dlouho, než ho vysvobodili. Výprava do hlubin Moravského krasu byl bezvadný, nezapomenutelný zážitek.
A úplně nejsilnější pocity zažívám na konci táborů. Poslední oheň, balení, loučení. Vládne atmosféra melancholie, že už vše končí. A člověk by si přitom přál prožít další dva podobné týdny.
Samozřejmě, ve čtyřech letech jsem do oddílu chodil spíš pro zábavu, kvůli hrám. Naše nejoblíbenější se jmenovala Praporky. Rozdělili jsme se na dvě poloviny a měli jsme za cíl získat vlajku protějšího družstva. Po nástupu do školy jsem se do činnosti oddílu už zařadil víc. Jezdili jsme na výpravy, poznal jsem zajímavá místa a dozvěděl jsem se hodně nového o přírodě.
Rád vzpomínám třeba na naši výpravu do nepřístupných jeskyní u Macochy, kam se normální člověk nedostane. Ráno jsme vešli dovnitř v modrých montérkách a večer jsme vylezli celí hnědí od bahna. Ale stálo to za to. Byla to zábava, hodně jsme lezli, plazili se úzkými chodbami. V jednom místě jsme museli překonat vodu za pomoci kyvadla z lana. A k tomu nám známý jeskyňář vyprávěl strašidelné historky, třeba jak se v některé chodbě někdo zasekl a trvalo dlouho, než ho vysvobodili. Výprava do hlubin Moravského krasu byl bezvadný, nezapomenutelný zážitek.
A úplně nejsilnější pocity zažívám na konci táborů. Poslední oheň, balení, loučení. Vládne atmosféra melancholie, že už vše končí. A člověk by si přitom přál prožít další dva podobné týdny.
Samozřejmě se mi také líbí, že je na akcích zábava. A v neposlední řadě mi Brontosaurus přinesl spoustu skvělých kamarádů i kamarádek. Se spolužáky ze základní školy jsme si moc nerozuměli. O ochranu přírody se nezajímají, občas se do mě dokonce naváželi: „Měl by ses dát do Greenpeace.“ Což jsem sice ignoroval, ale stejně jsem rád, že jsem ze třídy vypadnul. Od září nastupuji na chemickou průmyslovku do Brna. V oddíle jsem poznal daleko zajímavější lidi než na základní škole, kamarády, kteří mají podobné hodnoty a zájmy jako já.
Když jsem vyrostl, chtěl jsem dále patřit do Hnutí Brontosaurus. Zapojil jsem se tedy jako instruktor do oddílu Žabičky v Lužicích a pomáhám vychovávat mladší generaci. Je to sranda a zábava, ale i větší odpovědnost.
Do oddílu chodí hlavně kluci ve věku od deseti do dvanácti let. Když vymýšlím program, vzpomínám, co mě bavilo, když jsem byl stejně starý. Tyto aktivity pak i sám uvádím, vysvětlím dětem pravidla a řídím hru. Naštěstí mají podobné zájmy jako dříve já a většinou jsou nadšení. Myslím, že vést oddíl má smysl. Děti pořád nesedí doma u počítače a televize, ale také vyběhnou do přírody a naučí se něco nového.
Když jsem vyrostl, chtěl jsem dále patřit do Hnutí Brontosaurus. Zapojil jsem se tedy jako instruktor do oddílu Žabičky v Lužicích a pomáhám vychovávat mladší generaci. Je to sranda a zábava, ale i větší odpovědnost.
Do oddílu chodí hlavně kluci ve věku od deseti do dvanácti let. Když vymýšlím program, vzpomínám, co mě bavilo, když jsem byl stejně starý. Tyto aktivity pak i sám uvádím, vysvětlím dětem pravidla a řídím hru. Naštěstí mají podobné zájmy jako dříve já a většinou jsou nadšení. Myslím, že vést oddíl má smysl. Děti pořád nesedí doma u počítače a televize, ale také vyběhnou do přírody a naučí se něco nového.
