|
Pavel Ecler
Od střední školy mě zajímal dějepis a práce s lidmi. Ještě jako student historie a pedagogiky jsem si přivydělával učením na obchodní akademii v Brně, kde se dala dohromady parta nadšenců z řad studentů a bývalých studentů, s nimiž jsme začali v roce 1993 jezdit na výlety, na vodu, na hory… |
Časem jsme ale chtěli dát našim akcím i hlubší smysl. Měli jsme zájem pomáhat třeba nějaké památce. Na naši nabídku kasteláni zpočátku nereagovali moc kladně. Přemýšleli jsme, co s tím. Nakonec jsme se rozhodli založit oficiální organizaci, aby nás na hradech brali víc vážně. A jako nejlepší možnost nám přišlo včlenit se do Hnutí Brontosaurus. Tak jsme v lednu 1995 založili základní článek Hnutí Brontosaurus Srostlouch obecný. Že nevíte, co je Srostlouch obecný? Nevadí. Povím Vám to. Je to takový zvláštní netopýr, který nemá křídla, jen velké srostlé uši, díky kterým i létá. Že jste nikdy nic takového neviděli? No, to je jasné. Srostlouch se totiž vůbec nikomu neukazuje. Jeho přítomnost se pozná jen podle toho, že je lidem dobře….
Ale zpět k Brontosaurům. Zaštítění se oficiální organizací v podstatě zabralo a uchytili jsme se na zřícenině boskovického hradu. Jeho kastelán Jura Mazal nám sice říkal, že nám za práci nemůže nic zaplatit, ale po práci, ať si tam řádíme, jak chceme. To se nám líbilo a hojně jsme toho využívali. Pomáhali jsme hrad udržovat v dobrém stavu, vyřezávali jsme nálety ze zdí i z okolí hradu, zametali listí, sbírali odpadky. Za náš nejvýznamnější počin považuji, že jsme pomohli opět zpřístupnit hrad veřejnosti v režimu volné prohlídkové trasy. Stát totiž památku vrátil Mensdorfům, kteří ji pak dali do podnájmu kastelánovi. Ten musel změnit celé fungování hradu, zavedl třeba samoobslužnou prohlídku. Aby byla bezpečná, jak o závod jsme budovali schody, zábradlí, zábrany... Také jsme pomáhali postavit pódium pro kulturní akce, opravit Koroptvárnu, Výpadovou branku, budovu studny a hlavně tak zvanou Kotlíkárnu (to bylo naše zázemí – nejdřív nebylo na hradě vůbec nic, takže jsme část dne trávili tím, že někdo z nás vařil pro ostatní obědy a večeře nad ohněm v kotlíku. Proto nám kastelán začal říkat Kotlíci).
Ale zpět k Brontosaurům. Zaštítění se oficiální organizací v podstatě zabralo a uchytili jsme se na zřícenině boskovického hradu. Jeho kastelán Jura Mazal nám sice říkal, že nám za práci nemůže nic zaplatit, ale po práci, ať si tam řádíme, jak chceme. To se nám líbilo a hojně jsme toho využívali. Pomáhali jsme hrad udržovat v dobrém stavu, vyřezávali jsme nálety ze zdí i z okolí hradu, zametali listí, sbírali odpadky. Za náš nejvýznamnější počin považuji, že jsme pomohli opět zpřístupnit hrad veřejnosti v režimu volné prohlídkové trasy. Stát totiž památku vrátil Mensdorfům, kteří ji pak dali do podnájmu kastelánovi. Ten musel změnit celé fungování hradu, zavedl třeba samoobslužnou prohlídku. Aby byla bezpečná, jak o závod jsme budovali schody, zábradlí, zábrany... Také jsme pomáhali postavit pódium pro kulturní akce, opravit Koroptvárnu, Výpadovou branku, budovu studny a hlavně tak zvanou Kotlíkárnu (to bylo naše zázemí – nejdřív nebylo na hradě vůbec nic, takže jsme část dne trávili tím, že někdo z nás vařil pro ostatní obědy a večeře nad ohněm v kotlíku. Proto nám kastelán začal říkat Kotlíci).
I když Srostlouch začínal jako uzavřená skupina lidí, měli jsme štěstí na organizátorské talenty a již od roku 1995 jsme pořádali dvě PsB – jedno v Boskovicích a jedno na zámku v Telči. Časem se tradice ustálila na třech PSB ročně: v Boskovicích jedno pro nás a jedno pro veřejnost a jedno v Telči. A mimo to velká řada víkendovek po celé republice. To pak trvalo až do konce tisíciletí.
S odstupem času dnes mohu říct, že jsem se s Brontosaury na hradě v Boskovicích vyučil kastelánem. Tvrdá práce od píky (ať už ji představovala zednická lžíce, nebo motorová pila….) až po přípravu a organizaci návštěvnické sezony a pořádání kulturních a společenských akcí mne po sedmi letech přiměla k rozhodnutí opustit školství a zkusit to taky. Začal jsem se hlásit do konkurzů a záhy jsem se stal sám kastelánem. Nejprve na zámku v Bučovicích a pak ve Veltrusích, kde působím dodnes. A nemusím asi zdůrazňovat, že na těchto památkách mají Brontosauři dveře stále otevřené….
S odstupem času dnes mohu říct, že jsem se s Brontosaury na hradě v Boskovicích vyučil kastelánem. Tvrdá práce od píky (ať už ji představovala zednická lžíce, nebo motorová pila….) až po přípravu a organizaci návštěvnické sezony a pořádání kulturních a společenských akcí mne po sedmi letech přiměla k rozhodnutí opustit školství a zkusit to taky. Začal jsem se hlásit do konkurzů a záhy jsem se stal sám kastelánem. Nejprve na zámku v Bučovicích a pak ve Veltrusích, kde působím dodnes. A nemusím asi zdůrazňovat, že na těchto památkách mají Brontosauři dveře stále otevřené….
Ale zpět ke Srostlouchu. Postupně jsme se začali seznamovat také s ostatními Brontosaury, zejména s brněnskými. Ve spolupráci s dalšími články jsme se organizačně podíleli v roce 1999 na uspořádání Dortu pro Brontosaura (kde jinde, než na hradě v Boskovicích), kde jsme oslavili jeho dvacáté páté narozeniny. Byla to docela zátěžová zkouška, která stmelila dost lidí z různých článků a přiměla nás k tomu, abychom vstoupili do vedení celého Hnutí. Jako vystudovaný pedagog jsem stál u zrodu Sekce OHB a jako šéf sekce jsem se pak podílel na vytvoření základní struktury vzdělávání v rámci Hnutí a certifikaci kurzů. Mimo to jsem se jako osoba spolehlivá a bezúhonná stal členem a pak předsedou Kontrolní a revizní komise Hnutí Brontosaurus. V rámci této funkce jsem mimo jiné jezdil kontrolovat tábory, jestli je na nich vše (zejména pak dotace) v pořádku. Ročně jsme ve třech lidech dělali až 35 kontrol. Bylo to potřeba, neboť Hnutí v té době procházelo nelehkým obdobím značných problémů ve vyúčtovávání dotací. Nicméně vykonávání kontrolních inspekcí byla také skvělá příležitost poznat, jak to kde dělají jinak a seznámit se s mnohými zajímavými lidmi. Ostatně jsem se takto v průběhu jedné kontroly poprvé seznámil i s jednou sympatickou slečnou…
…jmenovala se Lenka, a když o pár let později přijela na Irskou víkendovku do Bučovic, kde jsem pracoval jako kastelán, přeskočila mezi námi jiskra. Dnes je z té sympatické slečny moje manželka a máme spolu dvě děti…
Tak dobře. Naposled zpět k Hnutí….
…jmenovala se Lenka, a když o pár let později přijela na Irskou víkendovku do Bučovic, kde jsem pracoval jako kastelán, přeskočila mezi námi jiskra. Dnes je z té sympatické slečny moje manželka a máme spolu dvě děti…
Tak dobře. Naposled zpět k Hnutí….
Léta strávená s Brontosaurem byla krásná. Potkal jsem velice zajímavé lidi, s některými z nich jsme dodnes v kontaktu. Naše parta byla bezvadná. Mohli jsme se volně realizovat. Protože naše akce byly i výchovné a vzdělávací, experimentovali jsme a zkoušeli pro účastníky připravit různé zajímavé aktivity - což třeba ve školství v té době moc nešlo. Z původně uzavřené skupinky vznikla velká parta profesně různě zaměřených lidí - mimo holek a kluků z ekonomky přibyli technici, stavaři, pedagogové, výtvarníci, přírodovědci, jeden profesionální zvukař, právník a lékaři (jeden praktický a jeden veterinární), kteří byli schopni přes své odlišné zaměření spolu komunikovat, pracovat, hrát si, sportovat, tvořit a různě blbnout. Byli jsme mladí, chtěli jsme dělat svět lepším, a vypadalo to, že nám to jde….
To jsou věci, na které se nezapomíná.
To jsou věci, na které se nezapomíná.
