To byl hodně ambiciozní začátek a já se dostal na první víkendovku a pak na Valnou hromadu a pak do rady Brontosaura a pak se stal místopředsedou Brontosaura a teď po dvanácti letech mám pocit, že jsem k tomu zachraňování přeci jen svou troškou přispěl. I když už jsem toho našeho zeleného plaza před pár lety zanechal mladším a akčnějším. Zpátky na start. Kde jsem to skončil? U první víkendovky.
Jo, ta byla fajn, jmenovala se Cesty poznání a potkal jsem tam spoustu nových tváří. Pak tábor na Lukově. Opravování hradu mě bavilo, ale zjišťoval jsem pořád víc, že jezdit jako účastník není pro mě a od podzimu začal organizovat. V Průhonickém parku, na Hrubém Rohozci (to je zámek u Turnova), na Mariánskohorských boudách (to je v Jizerkách), asi za rok jsem se dostal na valnou hromadu celého Brontosaura. Vše bylo tak, jak Olga slibovala na začátku, a já se začal rozkoukávat jako člen vedení v celobrontosauřích krizích.
V radě jsem zůstal sedm let a mám pocit, že ti, kdo přišli na konci, by už skromné časy, ve kterých jsem se do vedení organizace dostal, vůbec nepoznávali. Řešily se z dnešního pohledu prkotiny, jako co bude na propagačních plakátcích, místo aby se nastavila koncepce a zadala grafikovi. Stejně tak se řešil každoroční evergreen, tedy dotace, abychom vobec mohli fungovat. Organizace bez příjmu to má těžké, žije z roku na rok, vlastně z ruky do úst a i když se peníze řeší i nyní, mám takto zvenku pocit, že zelená obluda stojí na svých nohou o dost stabilněji.
Na jaře 2003 jsem založil v Praze Základní článek Rozruch, ono se totiž v té době všechno Brontosauří dění točilo kolem Brna a Jeseníků, v Praze se toho příliš nedělo. I když Brontosauři tu byli, na víkendovky a tábory jezdili na Moravu. Mým cílem bylo podpořit aktivity na západ a na sever od Prahy. Tak jsme se postupně zabydleli na Hrubém Rohozci, v Těchonicích nebo na Točníku.
Jak jsem se dostal do rady Brontosaura, uvědomil jsem si, že máme velký problém s propagací a zároveň na ni nejsou peníze. Napadlo nás spolu s Tonim a Luckou, že by stálo za to obnovit Ekofór, soutěž ekologických kreslených vtipů, kterou Brontosauři organizovali v 80. letech. To se i s prakticky nulovým rozpočtem a škobrtavými začátky povedlo a na následující roky jsme měli spoustu kreslených vtipů k vystavování na ekostanech a témata pro rádia a noviny.
Ty soutěže mě fakt baví, druhá s cílem získat kvalitní fotky na propagační materiály se jmenuje Brontosaurus žije, tu jsem rozjel v roce 2004 a po třech letech ji ode mne převzal Pajas a soutěži se dodnes daří dobře.
A to by mohl být konec povídání, později jsem ustoupil do pozadí, pomalu začal opouštět své pozice a fungoval spíš jako poradce, věnoval se jen akcím pro veřejnost a víkendovkám. Brontosauru se začalo dařit a já už žádná překvapení a nové projekty nečekal.
Když tu mě na CVVZce v roce 2007 uhodily do nosu Březové lístky, systém oceňování uvnitř organizace, který se používá v dětskomládežnických organizací někdy od padesátých let. Systém funguje na rozdíl od běžného oceňování odzdola nahoru. Abychom mohli lístek udělit, je třeba alespoň tří držitelů březového lístku, kteří oceňovaného znají. Tak začalo skoro detektivní pátrání po lidech s Březovým lístkem v Brontosauru. Spolu s Verčou Fišerovou (Frélichovou) jsme nakonec lístky poskládali a zavedli tuto příjemnou tradici i v Brontosauru.
Zazvonil zvonec a s Dortem pro Brontosaura 2009 jsem ukončil svoje bontosauří aktivity definitivně. Zbylo už jen složit mandát na valné hromadě 2010 a tím s funkcemi v neziskovkách definitivně skončit… ...Opravdu?... ...Kecám… …Ale tři roky jsem vydržel, to jde ne?
Jo, ta byla fajn, jmenovala se Cesty poznání a potkal jsem tam spoustu nových tváří. Pak tábor na Lukově. Opravování hradu mě bavilo, ale zjišťoval jsem pořád víc, že jezdit jako účastník není pro mě a od podzimu začal organizovat. V Průhonickém parku, na Hrubém Rohozci (to je zámek u Turnova), na Mariánskohorských boudách (to je v Jizerkách), asi za rok jsem se dostal na valnou hromadu celého Brontosaura. Vše bylo tak, jak Olga slibovala na začátku, a já se začal rozkoukávat jako člen vedení v celobrontosauřích krizích.
V radě jsem zůstal sedm let a mám pocit, že ti, kdo přišli na konci, by už skromné časy, ve kterých jsem se do vedení organizace dostal, vůbec nepoznávali. Řešily se z dnešního pohledu prkotiny, jako co bude na propagačních plakátcích, místo aby se nastavila koncepce a zadala grafikovi. Stejně tak se řešil každoroční evergreen, tedy dotace, abychom vobec mohli fungovat. Organizace bez příjmu to má těžké, žije z roku na rok, vlastně z ruky do úst a i když se peníze řeší i nyní, mám takto zvenku pocit, že zelená obluda stojí na svých nohou o dost stabilněji.
Na jaře 2003 jsem založil v Praze Základní článek Rozruch, ono se totiž v té době všechno Brontosauří dění točilo kolem Brna a Jeseníků, v Praze se toho příliš nedělo. I když Brontosauři tu byli, na víkendovky a tábory jezdili na Moravu. Mým cílem bylo podpořit aktivity na západ a na sever od Prahy. Tak jsme se postupně zabydleli na Hrubém Rohozci, v Těchonicích nebo na Točníku.
Jak jsem se dostal do rady Brontosaura, uvědomil jsem si, že máme velký problém s propagací a zároveň na ni nejsou peníze. Napadlo nás spolu s Tonim a Luckou, že by stálo za to obnovit Ekofór, soutěž ekologických kreslených vtipů, kterou Brontosauři organizovali v 80. letech. To se i s prakticky nulovým rozpočtem a škobrtavými začátky povedlo a na následující roky jsme měli spoustu kreslených vtipů k vystavování na ekostanech a témata pro rádia a noviny.
Ty soutěže mě fakt baví, druhá s cílem získat kvalitní fotky na propagační materiály se jmenuje Brontosaurus žije, tu jsem rozjel v roce 2004 a po třech letech ji ode mne převzal Pajas a soutěži se dodnes daří dobře.
A to by mohl být konec povídání, později jsem ustoupil do pozadí, pomalu začal opouštět své pozice a fungoval spíš jako poradce, věnoval se jen akcím pro veřejnost a víkendovkám. Brontosauru se začalo dařit a já už žádná překvapení a nové projekty nečekal.
Když tu mě na CVVZce v roce 2007 uhodily do nosu Březové lístky, systém oceňování uvnitř organizace, který se používá v dětskomládežnických organizací někdy od padesátých let. Systém funguje na rozdíl od běžného oceňování odzdola nahoru. Abychom mohli lístek udělit, je třeba alespoň tří držitelů březového lístku, kteří oceňovaného znají. Tak začalo skoro detektivní pátrání po lidech s Březovým lístkem v Brontosauru. Spolu s Verčou Fišerovou (Frélichovou) jsme nakonec lístky poskládali a zavedli tuto příjemnou tradici i v Brontosauru.
Zazvonil zvonec a s Dortem pro Brontosaura 2009 jsem ukončil svoje bontosauří aktivity definitivně. Zbylo už jen složit mandát na valné hromadě 2010 a tím s funkcemi v neziskovkách definitivně skončit… ...Opravdu?... ...Kecám… …Ale tři roky jsem vydržel, to jde ne?